„Until Fear No Longer Defines Us“ je poetický název, ze kterého můžeme vyčíst, že samotná cesta bude strastiplná, ale vytoužený cíl je dosažitelný, kdy strach možná pokoříme. Možná ale navždy zůstaneme neúplnými bytostmi sužovanými stereotypem, nejistotou, strachem.
Po velice pozitivně přijatém debutu a trochu vlažněji přijatém „Isolation Songs“ stáli GHOST BRIGADE na pomyslné hranici, kde debut symbolizoval pokus o přijití s něčím ověřeným, ale se znatelným závanem originality, „Isolation Songs“ pak určitou jistotu, že publikum pravděpodobně nebude nadšené, ale rozhodně bude spokojené. Při tomto pohledu působí „Until Fear No Longer Defines Us“ poněkud nerozhodně, při všech ostatních jej ale můžeme bez ostychu označit za vysoký standard, který sice je stále standardem, ale znatelně nadprůměrným a hrdě nesoucím dobré jméno kapely GHOST BRIGADE.
GHOST BRIGADE na svém třetím albu nestagnují, posouvají se dále zejména vstříc oněm progresivnějším postupům, které jsou zde spíše ve formě méně tvrdé hudby a zároveň procítěnosti. Album na první pohled vypadá poměrně složitě a velice propracovaně, druhý z aspektů přervává i v dalších posleších, ale s nimi ho začínáme nazírat z jiných úhlů. Album je propracované v tom, že se posluchači snaží nabídnout komplexní zážitek, který vlastně není vůbec komplikovaný. Nejpravděpodobněji se nějaká ta vlna kritiky snese k podstatně mírnějšímu vyznění nahrávky, ale jistá dávka agresivity jí stále nechybí. Přísady jsou namíchány tak, že na posluchače nejsou kladeny příliš vysoké nároky, kapela se nesnaží znít příliš sofistikovaně a v poněkud sladších vodách se pohybuje jako štika, tančíc na hraně příjemné hudby a kýče. Ke svojí hudbě vlastně přistupují velice chytře; na povrchu nabízí chytlavé refrény a zapamatovatelné melodie, pokud se však posluchač ponoří trochu hlouběji, nalezne skvělou instrumentální stránku a kompoziční um, propracované skladby plné detailů, které ve výsledku vytvářejí, alespoň v rámci tvorby kapely, maximálně kompletní nahrávku.
II. Konfrontace
Konfrontace s posluchačem nastává ve chvíli, kdy si začne uvědomovat, že vše zní trochu vykonstruovaně. Celý poslech se vlastně jeví jako mírně povrchní záležitost. Výrazné melodie se velice dobře poslouchají, hudba je prostě příjemná a sympatická, žádné nervy drásající, ani katarzistické momenty sice nezaslechneme, ale po dohrání patnácté sekundy padesáté deváté minuty mám velice dobrý pocit, že jsem slyšel něco hodného vyslechnutí. V žádném případě však nemůžu albu upřít vypjaté a emocionálně silné momenty obsažené v každé skladbě a dávkované tak, že se posluchač neutopí v cynismu pod náporem rozplizlosti a zároveň nesklouzává k jakkoliv chladnému vyznění. Ukázkovými příklady budiž skladby „Grail“ a „Soulcarvers“, dle mého soudu nejsilnější na albu, právě kvůli skvělému poměru chytlavosti a zapamatovatelnosti, gradace a emocionality.
Řečeno trochu jinak, největší problém mám s odběrem alba. Když ho poslouchám, jsem víceméně nadšen, ve chvílích ticha ale začínám myslet na to, že kromě oněch pár hitových refrénů jsem si nic nezapamatoval, všechny ty hezké detaily, melancholická atmosféra, přechody a změny temp prostě mizí někde v oparu za oknem. Za největší pozitivum a zároveň negativum můžeme tedy považovat pasivitu, která definuje nejen novinku, ale celou tvorbu GHOST BRIGADE. Právě ona totiž z alba dělá pouze příjemný, pomíjející zážitek, pobízí posluchače, aby objevoval to, co už objeveno bylo.
III. Závěr
S jistou nadsázkou bych se nebál hovořit ani o sofistikovanějším metalovém popu. Toto tvrzení podporuje minimálně vyloženě hitové vyznění hned několika skladeb. Jsou velice chytlavé, úderné, levou zadní udrží posluchačovu pozornost po celou svoji délku.
Když tedy hudbu žánrově zařadíme jako progressive death metal/rock, nakonec tím můžeme myslet i původní význam slova progresivní. Při zachování nenáročného poslechu totiž GHOST BRIGADE do určité míry zpopularizovali hudbu, která příjemnému a v dobrém smyslu slova pomíjivému poslechu příliš neholduje.
K recenzi poskytl: Season of Mist
