Se SECT to vůbec není jednoduché, a to nejen hudebně, ale i se samotným názvem. Jen na půdě matičky Rusi totiž kapely s tímto názvem najdete hned dvě a po světě ještě další. Tento, dovolím si tvrdit, temnější SECT, má svou základnu v Murmansku a v současnosti se jedná o pouze dvoučlenný projekt, který tvoří pánové K. (kytara, basa, bicí) a D., který si bere na svá bedra veškeré vokály a přednesy. Od vydání prvotiny SECT – „WWIII“ uběhly už tři roky, tak se tedy letos kapela přihlásila v pořadí druhým albem se sympatickým názvem - „Doomsday“.

První, co mě na desce zaujalo, je určitě její přebal, především pak titulní motiv, který je krásnou kombinací starého umění s moderními prvky. Mesiáš posledního dne s plynovou maskou na ksichtu vystupující z rytiny je obklopen naprosto klasickým chaosem a několika umrlci. No, posuďte sami, nemá to v sobě určité kouzlo zvoucí k vyposlechnutí placky. Tedy sem s tím. V poklidu mohu konstatovat, že hned úvodní „Atom's Radiance“ je přesně to, co jsem podle přebalu čekal. Do skonání věků mi bude v hlavě vřeštět motiv pily z úvodu celé „Doomsday“, kdy vás právě prořízli a vy padáte v Svět a Svět se hroutí ve vás a vy nevíte, kam uskočit, vlastně ani není kam. První skladba je krátká, přímá a chytlavá, hlavně díky sólové kytaře, která skutečně vraždí a prořezává jinak až funerálně doomový spodek protkaný přednesem pana „D“. Podobným tempem pak navazuje „Confession“ a přestože dojde několikrát v jejím průběhu ke změnám rytmu, ani zde se nic zásadního nemění, základní tempo je rovněž pohřební a ani vokalista nemění své vyznění. V klidných vodách spíše přednáší a ty rychlejší (i když jich moc není) prostě sprostě odeřve, což ovšem vůbec nevadí, protože není nutno se soustředit jen na něj, pod drsnou slupkou druhé písně se dá najít mnoho zajímavých nápadů od malebného cinkání, až po motiv ne nepodobný tomu z úvodu, ovšem posunutý poměrně hluboko do pozadí. „Confession“ je hymnus epický, mající přes třináct minut, přesto se při něm nenudíte, protože má výborně zmáknuté gradace a vše je přesně tam, kde má být. Jen bych zde upozornil na jednu věc. Při poslechu druhého opusu si totiž řádně uvědomuji, že hudba SECT se podobá obrovské chobotnici, která roztahuje chapadla všemi směry nezměrného chaosu. A cítím tak trochu drobné problémy. Aha, zase to nebude moc držet pohromadě… Popravdě minimálně vynikající frázování v ruštině dvojku pohromadě drží. Po třinácti minutách poslechu by to nejspíš chtělo nějakou změnu, kterou nabízí třetí „The Black Sun“, při jejímž poslechu lze konstatovat, že K. je nejspíš přeborníkem v udržení jednoho motivu na čas. V podstatě drží čistý kytarový motiv o třech, čtyřech, možná pěti tónech po tři čtvrtiny hracího času a je poměrně s podivem, že tento motiv pánové obalují velmi polarizovanými vpády rytmiky a aniž by se základní tempo změnilo, zaslechnete jak krutý a přímočarý black metal, tak doomový závěr s teď už zřejmě klasickým odříkáváním „Déčka“. Jde nejspíš o nejzajímavější kousek desky, ale jsme teprve v polovině.

Ta druhá je uvozená úplně jinak a nutno říci, že opět zabíjí. Jakkoliv se v úvodu držela kapela převážně pomalých technických věcí, do „Warriors of Chaos“ přímo vpadla a razantně mi vyklepala mozek snad až death metalem, za což nejspíš může zase D., jenž se nám konečně rozezpíval a dere ze svých hlasivek neotřelý murmur. Chapadla mířící všemi směry chaosu mi opět naskakují v myšlenkách a na těle naskakuje husí kůže. Radioaktivní a nekompromisní řež s úchylnými kytarami zhruba od poloviny skladby. Nejinak je tomu i u následující „Sonic Waves“ s tím rozdílem, že o úvod pětky se stará ženský vokál, jenž je jen o vlásek méně ujetý, než hlas hlavního protagonisty. Určitou zajímavostí je pak také to, že v „Sonic Waves“ se spojují tři základní rysy celé desky a téměř to zaplašuje mé myšlenky, že je materiál úplně nesourodý. Potkávám se tu totiž jak s řezem z úvodu desky, tak „nekonečným“ opakováním jednoho motivu a oboje je zabaleno do dravosti předchozího tracku. Podivné, ale velmi příjemné zjištění. A nic tak nebrání i průchodu v pořadí poslední „The Revelation“, která mimo jiné spojuje taktéž všechny aspekty tvorby SECT a pohromadě ukazuje, čím to vlastně „Káčko“ s „Déčkem“ tu svou atmosféru kouzlí a ani mi nevadí, že bicí hrají v podstatě od začátku desky totéž. Když to vezmu kolem a kolem, i skutečnost, že tohoto „problému“ si všímám až v samém závěru „Doomsday“, o něčem svědčí. Přinejmenším o tom, že toto CD nabízí tolik zajímavého, že podobnou věc, jako opakující se rytmus, v průběhu poslechu vlastně nemá smysl řešit.


„Doomsday“ patrně nebude deskou pro každého a není ji možné poslouchat jen jako jakýsi podkres k něčemu dalšímu. Až soustředěným poslechem se v ní dá hodně objevit a udělat si na ni názor. Mimochodem, zvuk má perfektně dynamický, obal velmi povedený, ruština zní skvěle a otisky angličtiny tu nenajdete žádné. Já byl až do dnešního dne přesvědčen, že třeba hudba krajanů Drama na mě udělala větší dojem, ale objektivně to tak není a SECT si zaslouží minimálně stejné hodnocení, přestože mě trošku žere ta již zmíněná všesměrovost jejich letošního počinu. I přes tu jsem se ale, zdá se, dokázal přenést a budu se k poslechu „Doomsday“ rád vracet.