Rok 2011 je pro švýcarské SAMAEL velmi významným. Dvacet čtyři let od vzniku, dvacet let od vydání debutového alba a k tomu aktuální novinka „Lux Mundi“, jenž je pro změnu desátou řadovou deskou. To jsou fakta, která znamenají mnohé. Rozhodně si zaslouží okázalé pokývnutí hlavou jako neverbální vyjádření úcty k dosaženým úspěchům. S každou novou nahrávkou přichází do hry stále více faktorů, které ovlivňují náš pohled na ni. Může porovnávat a srovnávat novinku se všemi předešlými, sledovat vývoj diskografie i samotné kapely a kam dále míří. Zrovna u SAMAEL je to cesta hodně klikatá a chvílemi i zamotaná. Vzhledem k různorodosti jednotlivých nahrávek jsem si na SAMAEL vytvořil svůj vlastní pohled a názory jsou hodně individuální. Existuje však jeden postřeh, který většina lidí dnes potvrdí. SAMAEL už nikdy nepřekonají, co vydali v minulosti. To nejlepší už mají za sebou, ale i tak stále drží formu nad slušným průměrem. Předloni nás lehce zaskočili deskou „Above“, která byla seběhnutím z částečně dopředu vyšlapané cesty daleko zpět, skoro až k jejich metalovým začátkům. „Lux Mundi“ však v cestě předchozí nahrávky nejde. Bohužel ale ani nikam dál. Spíše než zkusit něco nového, SAMAEL vsadili kartu na styl, za něhož jsou nejvíce chváleni. „Lux Mundi“ je deskou temnou a jednoduchou. Úderné, místy až militantní rytmy jsou pokresleny klávesovými plochami, na nichž je hutná vrstva kytarových riffů. Dvanáctero skladeb kompozičně stvořených jako jednotlivé zářezy, netvořící sice žádný komplexní příběh, ale svou úlohu mají pevně danou. Jako dvanáct pěšáků stojících vedle sebe jako jednotka rozdílných charakterů a dovedností. Na první pohled jedna uniforma vedle druhé, jen jiný obličej. Pod uniformou se však skrývají rozdíly. Někteří jsou silnější, někteří slabší. Každý z nich má však něco unikátního, čím se nemůže chlubit nikdo jiný. Detaily, které je odlišují.
Vrátím se z abstraktních oblak zpět na Zem a pokusím se více přiblížit dojmy, které mě při poslechu začaly postupně napadat. Naposlouchával jsem jednotlivé skladby a čekal, kdy mi zapadnout nějak dohromady. Nezapadly. Album sice má jakousi bariéru, která drží vše v „řádu“, ale i tak je vnitřní struktura rozvrácená a poslepovaná ze všemožných dílů. Tu slyším jakoby něco z „Passage“, támhle zas z „Eternal“ či „Reign of Light“. SAMAEL se sice snaží vrátit do svého nejlepšího období, ale nevím, zda je nejlepší cestou vyčenichat prvky předchozích desek a nějak pěkně to zakamuflovat. Výsledek sice nepůsobí špatně, docela dobře se poslouchá a jsou tu i velice silné momenty. Deska však po čase začne působit trochu vyčichle a její poslech mě baví méně a méně. Na počátku jsem byl daleko nadšenější a otočil sem ji bez problémů dvakrát po sobě. Jenže těch 50 minut rozdělených do dvanácti bratříčků je možná zbytečně moc.
Zmínil jsem však i mnoho silných momentů. Za ty vděčíme několika věcem. Jednak zvuku, který všechny nástroje formuje do velice příjemné úrovně. Programované bicí neznějí moc uměle a dávají desce razanci. Kytarové riffy jsou dobře doplňovány klávesovým podkladem, nemluvě o poměrně různorodé škále vokálů. Od pošeptávající recitace, popěvků, až po intenzivnější a důrazné pasáže. „Lux Mundi“ neustále balancuje na jednotlivých nápadech a jejich opakování a změnách, na aktuální náladě a chuti. To je Alfou a Omegou nahrávky. Jenže tyto faktory se rapidně mění i během poslechu, takže si pokaždé budete myslet něco jiného, než dojdete k finálnímu rozhodnutí.
„Lux Mundi“ je opravdu zapeklitou nahrávkou, avšak kvalitní a balancující nad průměrem, do kterého by však mohla bez trochy opatrnosti okamžitě upadnout. Každý si najde skladby, které ho donutí zatnout pěst a pohledět do tmy, hledajíc záblesk světla. Kolik jich bude, je však jen na vás. U mě to vydá na ohodnocení „Lux Mundi“ necelou sedmičkou (rozuměj 6.5), která naštve ortodoxní fanoušky a bude se zdát moc všem ostatním. Jistě víte, co tím myslím…
K recenzi poskytl: Nuclear Blast Records
