Pamatujete na časy invaze polských hord jako Behemoth či Graveland, jak se tak nějak nenápadně objevovaly jejich CD, vydaná povětšinou přes německé labely, v undergroundové a později oficiální distribuci u nás? Já pamatuju, podobně jako na debut představované smečky „Thorns of the Black Rose“. Kdo se chce vrátit 16 let zpět, musí do archivu. Věřte mi, že současné album „Czekajac na Sztorm“, které je v pořadí pátým albem NORTH, jež následuje předchůdce po pěti letech, vás do těch časů nevrátí. Předešlé řádky ovšem není nutné brát doslova, protože něco undegroundového na tvorbě NORTH by se určitě ještě našlo a považuji vcelku za logické, že feeling nezůstal tak dlouho beze změn. Jako jasné pojítko s minulostí budiž dva stálí členové; Sirkis - kytary, vokály a Sebasthor – basa. Dokonce i kompozice mají společné kupříkladu poměrně úderné nástupy. Takže třeba hned v úvodní skladbě se hudba dere slušným tempem a ukousává dosti z přiděleného času v rámci stopáže. Když jsem u té rychlosti, nemůžu si vynachválit bubeníka Lolu, ten to opravdu válí od začátku do konce, dokonce mu nedělá potíže zrychlit z pekelného tempa v rámci refrénu. Pochopitelně ho u toho doprovází kytary, které mi zní hodně sekaně a thrashově. Občas se tak dá zapochybovat o černočerné tmě, ve které si jinak frontman Sirkis u vokálu libuje. Své hrdlo zaměstnává na celém albu poměrně dost, někdy ho dokonce naladí do jakéhosi polohlubšího chropotu, který zní téměř deathově. O to víc je na škodu, že je zpěv kapku vzadu, aspoň ty kytarové riffy jsou slyšet obstojně spolu s bicími. Co se týče chytlavých riffů, tak si neodpustím odkaz na skladbu šestou – „Ostatni Zerca“. Celkové nazvučení tedy není žádnou perlou v žánru, současně nelze očekávat zvuk jako na prvotině.
Jelikož jsem neměl možnost seznámit se s ostatními alby v mezidobí mezi jedničkou a pětkou, můžu si dovolit pouze takové srovnání, co do feelingu alba. Jestliže v dobách, kdy v Polsku vyšly kultovní alba „Sventevith“ či „Thousan Swords“ shora zmíněných velikánů a jednička „Thorns …“ byla schopna s nimi přinejmenším držet krok a nezapadla, pak dnešní „Czekajac …“ by v té době potkal určitě krutější osud. Nemůžu se totiž zbavit pocitu, že ač je zde odveden kus poctivé práce, dostavují se pocity zejména monotónnosti. Když to přeženu, každá skladba se stejně rozjede, je stejně dlouhá a stejně končí. Po asi pátém poslechu novinky se tento pocit pochopitelně mírně otupil, ale pro změnu se mi začaly zajídat ty jančivě-drásavé kytary. To potom toužebně vyju jako šakal po nějaké šířeji rozpláclé kytarové ploše, nutno podotknout, že vcelku marně. Můj výsledný dojem ve vztahu k hodnocení tedy osciluje někde mezi 5-6, za tu výdrž na scéně jsem ochoten udělat gesto a hodnotit výše.
