Není mi většího potěšení, než když mohu čtenářům představit něco unikátního, neznámého a svým způsobem i nového. Hned vysvětlím proč. Projekt I LEFT THE PLANET totiž nejen splňuje tyto „kritéria“, ale jeho minulost je velmi zajímavá. Seznámím vás tedy s jeho stručnou historií. Píše se rok 1996 a kytarista Alexander Nordgaren (Fleurety) ve spolupráci s Czralem (Ved Buenos Ende, Virus, atd.) nahrávají v březnu na analogovou pásku stejnojmennou demo nahrávku projektu I LEFT THE PLANET. Tento počin však nebyl nikdy vydaný. Až nyní se tří skladbová nahrávka dočkává svého vydání v limitované verzi 274 kusů na 12" vinylu. Bylo přizváno několik hostů, mimo jiné vokalistka Ayna Beate Johansen, která se postarala o většinu vokálních linek. Mužské vokály, nebo spíše by se dalo říct „chladné monology“, má na svědomí Bjørn Esben Almaas. Basu nahrál Per Amine Solberg a posledním členem je Mari Solberg, který svým saxofonem kouzlí neuvěřitelnou atmosféru desky.
Dost však bylo biografie a historie kapely. Co vás zajímá, jsou jistě ony tři skladby, které by se daly v oné době považovat za základ avantgardního metalu. Dnes to člověka už tak moc nepřekvapí, protože podobnému stylu se věnuje hodně kapel, ale v 96. by to byla jistě pecka, která by vyvolala velký rozruch a věřím, že i malou renesanci v tomto stylu.
Úvodní „Diamond. Hazard“ okamžitě připomíná svým zvukem a stylem právě kapely dvou hlavních protagonistů. Czralovi naprosto (ne)typické rytmy na bicí, silně vytažená, bublající baskytara notující v šílených tóninách. Vše zní na dnešní poměry docela „normálně“, až do chvíle, kdy hlavní slovo dostane saxofon a andělský hlas vokalistky Ayny. Zde se nahrávka lehce zvrhne v něco jako temný jazz prostoupený trochou metalových vlivů.
Následující „Dark. Blue“ mi opět velmi připomíná třeba Virus, akorát mnohem jazz-ovější. Z disharmonického začátku utichne v klidný a uvážený motiv saxofonu a Bjørnova vyprávění, kterému opět sekunduje Ayna se svým krásným hlasem, jenž se v polovině skladby „rozjede“ a přitvrdí. Druhá saxofonová pasáž je doplněna namísto vokálu kytarovou melodií a lehkým klavírem. Téměř harmonie na duši.
Závěrečnou „Soft. Mad“ započne opět Bjørn a jeho monolog podkreslený tichounkou melodií. Nástup kytar mi hodně připomíná Virus, akorát bez saxofonu. „Soft. Mad“ působí nejvíce „metalovým“ dojmem, i když toto zdání vás bude držet do půlky skladby, kdy opět dostane slovo Ayna a hutně znějící baskytara. Závěr skladby opravdu působí dojmem „opouštění planety“.
„I Left The Planet“ se těžko popisuje, zařazuje a rozpitvává. Není to hudba pro každého, ale fanoušci ujetostí budou mít neskutečnou radost. Stejně jako já. Otázkou je, zda jde jen o jednorázový výkřik, který nebude mít pokračování, či jde o nový start tohoto projektu. Nechme se překvapit! Každopádně můj verdikt je jednoduchý – vřele doporučuji!
K recenzi poskytl: Adversum
