O DIBBUKIM jsem si v podstatě řekl sám. Kapelu jsem neznal a ve skutečnosti mě zaujal nejvíc ten hebrejský název. Oči se rozzářily a já lačnil po výjimečném zážitku z oblasti středního východu a mnul si ručičky nad tím, že na mě dýchne třeba něco ve stylu Orphaned Land. Jenže chyba lávky, kolega Kutnohorská mě rychle vyvedl z omylu připomínkou, že DIBBUKIM jsou Švédové jak poleno a aniž bych zaslechl jediný tón aktuálního „Az A Foygl Un A Goylem Tantsn“, radost byla ta tam. Naneštěstí tohle není celé……ehm, kapela se prezentuje jako true yiddish folk metal. Musím se přiznat, že tahle škatulka mi nedává smyslu ani za mák a snad jediný cíl tím může být sledován – šokovat a popíchnout všechny true a folk fandy a já nevím koho ještě. Ale možná je to jinak a Niklas a Ida Olniansky prostě chtějí prostřednictvím hudby demonstrovat svůj židovský původ a novým zpracováním poměrně známých melodií ho dát na odiv světu. Měl bych ale rychle přejít od spekulací k hudbě samotné, protože takhle bych se mohl lehce dostat do nějaké ne úplně příjemné pozice. Jak už jsem řekl, jde o známé melodie, a je až s podivem, že jsou mi povědomé, ačkoliv absolutně netuším o jejich židovském původu. V první řadě škrtám „folk“, o ten zde přinejmenším v tom klasicky chápaném smyslu nejde. Pravda, dost možná jde právě o kořeny v lidové hudbě, ve výsledku to tak asi může být, ale s folkem má jinak tahle deska pramálo společného. Snad Idin vokál, který je podle mého poměrně dobrý s jistým středně východním falzetem, ale ten může mít na svědomí v textech použité jidiš. Jinak jde ovšem z hudebního hlediska o rock, jenž v některých místech nabere obrátky a opře se o prvky svižného heavy metalu. Tak třeba v páté „A Mol Iz Geven A Mayse“ je ke slyšení vyvedené sólo a nezůstává osamoceno. Ono obecně platí, že kytara je na velmi vysoké úrovni. Aby také ne, když je dílem Magnuse Wohlfarta, který už o svých kvalitách přesvědčil v mnoha spolcích. Jenomže přestože jde o nejkvalitnější prvek v DIBBUKIM, jedná se zároveň i o největší kámen úrazu celého projektu. Nejen šestý „Csárdás“, ale v podstatě celé album stojí a padá právě s Magnusovou kytarou.
Když jsem slyšel desku poprvé, byl jsem přesvědčen, že jde o Wolfahrtův projekt a všichni kolem jsou jen „šašci“ na doplnění a věřte, že to tak opravdu zní. Skutečnost je jiná a kytarista je jen kamarád, který Idě s Niklasem prostě vypomáhá. Je to věc logická, Magnus Wohlfart by neměl takový projekt vůbec zapotřebí, a pokud by chtěl nahrát album klasické hudby přearanžované do kytarového provedení, v pohodě si vystačí sám a může si v klidu potykat třeba s Wolfem Hoffmannem. Jenže ono to tak prostě zní, i když jde o kolovrátkově se opakující skočné motivy, které díky své vlezlosti brzo přestanou bavit. Někdo tak může při hudbě DIBBUKIM usínat, někdo trpět a někdo si kupříkladu umyje nohy. K tomu je možná tahle deska dobrá, jako podkres k čemukoliv. Poslouchat ji se skutečným zájmem a soustředěně zřejmě v mém případě nelze. Omezím se tedy na konstatování, že hudba DIBBUKIM je až příliš lehce stravitelná (proto nudí) a melodická a najdou se v ní tu a tam i songy, které pobaví. Třeba závěrečná věc na albu - „Papirosn“ není špatná.
Samotný nápad s Yiddish metalem by asi nebyl nejhorší, ovšem v tomhle balení je to opravdu průšvih a DIBBUKIM tak mohou „lákat“ snad jen na rozinky s mandlemi a jidiš, které vskutku není obvyklým jazykem pro metalové kapely. Možná na vokál hlavní protagonistky Idy a pak už jen na Wohlfarta, od kterého je hezké, že kámošům vypomohl, ale jestli tu tak trochu neplýtvá talentem, to ví jen on sám. Tak si vyberte, jestli pro vás poslech „Az A Foygl Un A Goylem Tantsn“ bude příjemným utrpením, příšerným utrpením, pozadím k čemukoliv, nebo to prostě poslouchat z nějakých důvodů vůbec nebudete. Mně osobně album a především pak styl, který DIBBUKIM „valí“, příliš neoslovil. Myslete si, že jsem spadl z višně, ale trvám na tom, že ani Idin hlas, ani Magnusova kytarová ekvilibristika nic nezmění na skutečnosti, že deska je jako celek prostě slabá.
K recenzi poskytl: Metal Message
