Píše se rok 1996, kdesi na severu se v předvánočním čase začínají dít zajímavé věci. Zajímavé však jen pro vyhraněnou část lidské populace, která si alespoň částečně libuje ve věcech zlých, odporných, destruktivních a extrémních. Před branami nahrávacích studií, převážně malého významu, přešlapují zástupci hudebních uskupení, která by se dala pracovně nazvat hordy. Zdá se, že toho času bylo v Norsku našlapáno před Grieghallen studiem, v lidnatějším Švédsku tomu tak bylo před komnatami studií Abyss, Unisound či Sunlight. V posledním jmenovaném protočili elektroměr členové švédské hordy Necrophobic, dnes již stálicí, držící se ovšem spíše někde na chvostu pomyslné špice. Že by díky špatné škatulkovatelnosti? Nicméně z alba „Darside“ pokleslé ambice v době uvedení v roce 1997 rozhodně nečíšely a není tomu tak až doposud. Svůj podíl natom má i skutečnost, že kapela byla stabilně ustájena a měla za sebou jednu řadovku, čtyři dema a dvě EP. Na „Darkside“ zákulisně spolupracoval jistý David Parland, známy pod pseudonymem Blackmoon (Dark Funeral). Produkci „Darkside“ si klidně dovolím označit za nadčasovou, vydavatelství Black Mark opravdu nešetřilo, proběha nějaká promotion a grafika na albu byla svěřena tehdy dost profláklému kacíři Christianu Wahlinovi, alias Necrolordovi. V tomto smyslu měla kapela štěstí, že se držela poctivé stáje. V 90. letech bylo krom úspěchů zaděláno taky na různé podfucky, většinou ze strany labelů vůči kapelám.
Z hudebního hlediska je „Darkside“ nejčernější perlou korábu Necrophobic. Album vyniká úderností a dynamikou, udávanou precizními a břitkým kytarovými melodiemi, s jasným odkazem na tzv. Gotëborskou scénu. Frontman Tobias Sidegård se postaral o velice svébytné a rouhačské vokály, podané převážně v deathových polohách s nádechem černoty a špíny, což ostatně dělá dodnes. Vokály jsou pozoruhodné také v tom, že texty jdou během zkaženého frázování Tobiasovi rozumět, zejména pak v refrénech, což jsou pro rouhání tohoto kalibru jednoznačně plusové body. Zmínim-li bicí soupravu, tak ta je oklepávána na vysoké úrovni, rychlost je ze tří čtvrtin naprosto zběsilá, přechody jsou velmi dobře zvládnuté. Za odměnu se bicmanovi dostalo i precizního nazvučení jeho výkonu. Ostatně zvuk je vůbec perfektní, prostě švédská produkce se vším všudy.
Z mého úhlu pohledu je „Darkside“ naprosto unikátní dílo, které už sama kapela nemůže chtít trumfnout. Pochopitelně je to dáno také tím, že kapela se mírně obměnila a uběhlo bezmála 15 let. Za albem stojí jasně uchopitelný profesionální přístup úplně každého, kdo se motal okolo. V kytarových partech slyším ranný Dark Funeral a jasným pojítkem je Parland. Uvnitř bookletu s potemnělými výjevy to napsáno není, ale tento maniak kromě textů spolupracoval určitě i při tvorbě kytarových kompozic. V nabízeném porovnání mezi deskami obou kapel z té doby je pro mě jednoznačný vítěz právě „Darkside“ a to díky profi zvuku „Sunlight“ versus průměru „Abyss“. I přes všechny klady, kdy můžu říct, že zápory neslyším (nebo nechci slyšet), se „Darkside“ nedostalo do podvědomí tolika BM fanouškům. Soudím, že je to velká škoda, protože kdo objevil tenhle poklad v řadách dalších kvalitních artefaktů z té doby, dal si ho určitě do truhly. Ve filmové branži by se nepochybně jednalo o Áčkový titul, který nečekaně vylétl z Béčkových vod. Metal je ale o extrémech, nic tu není svaté a tak se Necrophobic nebáli vydat naprosto profesionální a čistě znějící album, přičemž ponechali stranou undegroundový feeling. Ukázali publiku, že na výsledném šíření rouhání a drcení křesťanských hodnot se to nutně nemusí projevit jako snížená schopnost „tahu na branku“. Je totiž potřeba zvolit si „Daaarrkkssaaajjdd……“ !!!
