OPETH vydali po třech letech nové album, které je krokem do dosud neprobádaných vod. Nejsou tam téměř žádné disonantní riffy a vůbec žádný growling. Všude v diskuzích to vypadá tak, že dnešní postoj drtivé většiny posluchačů nám dovoluje tuto velkou změnu stylu buďto zatratit, nebo obhajovat. Nemělo by snad více než na tom, jaké je pozadí (minulost) záležet na tom, jaká je samotná hudba, tedy to, kvůli čemu tady jsme? Jak někdo trefně poznamenal: „Ať uděláš cokoliv, vždycky se najde určitá skupina lidí, které to nebude po chuti. Snažit se se svým uměním zavděčit všem (někomu, pozn. mne), nemá smysl.“ OPETH tohle pochopili už dávno. Chápeme to my? Samozřejmě nemůžu po nikom chtít, aby se nevyjadřoval, když se mu něco nelíbí, jen mívám často pocit, že za všemi těmi reakcemi a rozporuplnými názory se vytrácí pointa, prosté nadšení z toho, že moje oblíbená kapela po třech letech vydala nové album a dříve nebo později si ho nejspíš oblíbím podobně jako ty předchozí, ať už bude znít jakkoliv. Nemyslím, že tohle zní jako alibismus. Naopak. Pokud to tak někomu připadá, mou odpovědí je, že mu pointa uniká. Právě ono nadšení je to důležité, protože kvůli němu vůbec hudbu posloucháme, ne? Není tedy poněkud zvláštní už z principu odebírat slyšené jinak, s přemírou negativismu, protože prostě nezní tak, jak jsem si ho představoval? Z řečeného vyplývá, že si myslím, že o tom, jak nahrávku odebíráme ve výsledku, rozhoduje z velké části to, jak k ní přistupujeme na začátku (většinou ještě před poslechem). Nasnadě je tedy zdůvodnit, proč jsem já k „Heritage“ přistupoval sice mírně nejistě, ale otevřeně a s povětšinou dobrými pocity.
Musím totiž přiznat, že tomu není tolik dávno, kdy byli OPETH mojí jednoznačně nejoblíbenější hudební skupinou, prakticky vše, co bylo s nimi spojeno jsem si velice rychle zamiloval. Toto období už mám ale nějakou dobu za sebou, což ze mě sice nedělá kriticky a objektivně přistupujícího posluchače, podle mého jsem se ale vydal po té nejlepší cestě, co jsem mohl, nechybí mi totiž určitý odstup, ani přiměřená dávka nostalgie, fanouškovství. Od nového alba OPETH jsem nečekal (nepožadoval?) nic konkrétního. Chtěl jsem slyšet album, které by mi připomenulo, proč jsem si vlastně kdysi tuto skupinu zamiloval.
„Měl jsem napsané něco v klasickém stylu OPETH, ale brzy jsem to smazal a začal znovu. Teď mě zajímá zemitá hudba. Většina současného metalu mi totiž zní, jako by na nástroje nikdo nehrál, vše je několikrát prohnané počítačem. My jsme chtěli nahrát něco živějšího.
Mikael Åkerfeldt”
Druhá, nematematicky řečeno větší, polovina je/měla by být soustředěna na to, jak působí hudba na odběratele, jaké v něm vytváří asociace, jaké vyvolává vzpomínky, s nimi spojené emoce a vůbec velice komplexní účinek, jaký na nás hudba má. K čemu opakování známého, ptáte se? Protože mívám často pocit, že na to zapomínáme a právě to na mě z „Heritage“ dýchá nejvíce. Při každém momentu, který uběhne, téměř cítím klidný dech na uších, vnímám jemné záchvěvy chloupků a pohyby membrán, které vyvolává.
OPETH patří k interpretům, jejichž poslech mám nejvíce spojený s vizuálnem a jeho intenzivní atmosférou. Příkladem za všechny budiž „Blackwater Park“, které řadím k nejživějším albům, co znám. Právě ona živost je pro mne nejsilnějším a nejvýraznějším aspektem také u „Heritage“. Když zpětně pomýšlím na „Watershed“ a „Ghost Reverie“, musím přiznat, že tam se ono kouzlo začalo pomalu vytrácet, změna zvuku tak přinesla návrat k silné atmosféře, vyvolávající příjemnou nostalgii, melancholické asociace...
OPETH dosáhli, alespoň v mém případě, velice podobného výsledku, jako na svých předchozích albech. Jediné, co je u „Heritage“ jiné, jsou prostředky, jakými uspokojují mé hudební chutě. Jediné, co v mé hlavě nahlodává přirozený proud myšlenek, jsou bicí. Axeova hra je sice velice přesvědčivá, technicky skvělá, ale stále nemůžu zapomenout na Martina Lopeze a jeho cit pro najazzlé postupy, které by album, myslím, udělaly ještě přirozenějším. Hlavní slovo při tvorbě má sice jednoznačně Mikael, ale pro mne nepřeslechnutelná je soudržnost kapely, každá změna směřování skladby a rytmu působí, jako by každý svůj part hrál s radostí, jako by to bylo stejně přirozené, jako výdech následující po nádechu.

Aranže, melodie a celková stavba skladeb se někomu může zdát poněkud nevýrazná, snad i chaotická a bez jasného směřování. OPETH ovšem nikdy nepatřili povrchnímu poslechu, jako kulisa totiž „Heritage“ opravdu nevýrazné je a není divu, že si mnoho motivů posluchač nezapamatuje. Skladby oplývají mnoha , někdy o prudkými, změnami nálad, temp a rytmů, na mysl se tedy občas derou zmínky o mírné překombinovanosti a nekonzistentnosti, na druhou stranu je „Heritage“ asi nejbarevnějším albem v diskografii skupiny. Líbí se mi, že žádnou ze skladeb nemůžu v celé její komplexnosti jednoduše zařadit, ona nekonzistence záleží čistě od rozpoložení, v jakém album poslouchám.
OPETH neopustili metal. Ani mu nezůstali věrní. Jen škaltulkářům, zase jednou, plivli do tváře a vytvořili nadžánrové dílo. Dílo, u něhož by nemělo být důležité, čím bylo ovlivněno nebo v jakém kontextu vzniklo, dílo poukazující na to, že centrem zkušenosti by měla být samotná hudba, která, pokud jí dostatečně věříme a opravdu se jí oddáme, nás pohltí a nezajímá nás, jestli už končí, nebo teprve začíná, protože důležité je jen to, že ji slyšíme.
PS: Pokud to náhodou není z přečteného jasné, číselné hodnocení je jen velice mizivým a nedostatečným sumarizováním tohoto textu.






