Snažím-li se mapovat kulty a polozapomenuté skvosty doom metalového podhoubí, nerad bych opomenul i naši scénu. Ano, mám na mysli tu tolikrát diskutovanou, nenáviděnou, i s respektem uznávanou severomoravskou větev poloviny 90.let. Tehdy jsem pomocí kompilace ''Breath of Doom'' poctivě zapátral, nemálo věcí si pořídil a na moment dal zapomenout na zahraniční umírání. Kapely jako Love History, Hypnotic Scenery nebo rodící se SSOGE ve mně i přes jistý amatérismus svou snahou vyvolali opravdový zájem a rád na tu dobu vzpomínám. Pokud bych měl dál jmenovat, musím zmínit také Endless, Vacuum a zejména pak DISSOLVING OF PRODIGY. Kapelu, jež mě svými počátky dokonale uspokojovala. Ostravsko-orlovská družina srocená kolem Reného a Hadgiho je ze všech zúčastněných oněch časů nejblíže pravé podstatě zoufalého a krásného doom metalu. A rovnou, bez zbytečných důkladných prohlídek, bych se zastavil u alba, které dle mého v diskografii DISSOLVING OF PRODIGY znamená nejvíce a totálně si (nejen) mě získalo - ''Time Ruins Also Beauty''. Jejich druhé album, vydané pod labelem Sheer records, v sobě nese všechny atributy krásy melancholie, smuteční oslavy stylu, jehož je v naší malé zemi jednoznačným klenotem. Je to názorný příklad toho, jak umírat správně, s nehranou teatrální bolestí, v beznaději, jako troska.
Čas boří opravdu nádherně. Hodina nejpomalejší možné hudby nás odvede do kraje středověkých nádvoří, ze kterých právě čas kolem nás udělal ruiny v prázdných lesích. Z alba cítím vedle souboje křehkosti se zkázonosnou syrovostí hlavně tu atmosféru středověku. Čas boří opravdu krásně, když se člověk octne uprostřed podzimního listí a holých stromů a na pokraji sil se mu neustále v mysli zjevují obrazy hradních dominant v dřívější parádě. Přesně to je můj dojem z alba, bez kterého si dnes již doom metal v ČR prostě nedovedu představit. Snad nebudu příliš nadsazený, když prohlásím, že tohle dílo snese měřítko i s výstavními kousky doomu evropského. Nese v sobě cosi tajemného, zastřeného a má opravdu hlubokou atmosféru. Flétna, housle plus klasické nástrojové obsazení a mírně zvláštní chropot Michala Blejchaře učinili již v době vzniku alba - 1997 - něco speciálního a odezvy byly (co si tak pamatuji) velmi pozitivní. A čas, o kterém tohle všechno je, přivedl ''Time Ruins Also Beauty'' až do přítomnosti a dokonal tak nostalgickou smyslnost, jež nad ním nyní hoří věčným plamenem. No a nakonec i cover, ke kterému jsem si dříve cestu nenašel, boří společně s časem tak nějak věrohodně...
Pozdější tvorba DISSOLVING OF PRODIGY už mě tolik neláká, a teď nemám na mysli její nasměrování do jazyka českého, ale celkově už se nedá říci, že mě na ní něco dráždí. Je to pryč, tahle krásná epizoda českého doom metalu určitě. Návraty k ní jsou důstojnou oslavou umírání, bohatým prožitkem posledních dnů. Konce podzimu života.
