Při přemýšlení, kterou desku bych zařadil do Relics, tedy památku a hodnou připomenutí, jako první mi padli na mysl ARCTURUS s jedinečnou fošnou „La Masquerade Infernale“. Její význam nejen pro mě, ale i pro scénu, je obrovský a neuhasíná. Když se mi dostalo toto album do rukou poprvé, znechuceně jsem ho odmrštil, abych se k němu o rok později vrátil a z věže ho nevytáhl dalších 13 let.

Navnaděn Garmovou prací v Ulver a Borknagar, neznalý prvního záseku ARCTURUS „Aspera Hiems Symphonia“, čekal jsem porci působivého pagan blacku. Proto moje reakce byly mírně řečeno šokované, když se z beden ozval „Master of Disguise“ a Garm mi zněl jako norský klon našeho Polyho z Insanie a upištěný host Vortex mu sekundoval. Žádný black metal, žádný havraní skřehot. Co jsem zpočátku nenáviděl, začal jsem posléze milovat a probouzela se závislost na mimozemském varieté temné hvězdy. Čisté hlasy jsou zde ale mnohem temnější, nežli to nejzlejší skučení a řvaní. Bizarní rozjezd, který následuje poloambietní klenot „Ad Astra.“ Na co zpěv… Skladba si vystačí se svojí kouzelnou atmosférou smutného kabaretu. Hlavní slovo zde obstarává piano a také hostující smyčcové kvarteto. Garm se přidá až v samotném závěru, a to zkresleným deklamovaným polo-zpěvem. I po letech křičím nadšením. Ještě zajímavější je verze této skladby na remixovaném geniálním počinu „Disguised Masters“, který vyšel o dva roky později. „The Chaos Path“ je hit jak blázen. ARCTURUS tuto skladbu hráli i v Praze. Šílenou cirkusovou houpavě taneční atmosféru vede totiž fenomenální Vortex a Garm pouze obstarává backing, tudíž nebyl problém ji zařadit do koncertního setlistu. Už tenkrát bylo jasné, že se v podobě „La Masquearde Infernale“ tvoří klenot, který změní scénu a který bohužel samotní ARCTURUS nikdy nepřekročí.

ARCTURUS si evidentně dělali, co chtěli, a pořádně se u toho bavili. V dnešní době je v naprostém pořádku, že se v black metalu kříží všelicos a uhýbá ze zajetých kolejí, ale v 90. letech a navíc v tzv. „inner circle“, tedy true black metalové komunitě se silně protikřesťanskou minulostí, nikdo nečekal takovou svobodu a rozkopání daných mantinelů. Hellhammer se ukázal coby špičkový najazzlý bicman. Sverd se svými bohatými klávesovými rejstříky přesvědčil nejednoho škarohlída, že klávesy mají své místo i v temné hudbě, aniž by nějak rozmělňovala její obskurnost a můžou se stát hlavním nástrojem. Kytarová práce ale nestála nějak ve stínu řečených instrumentů. Knut Male Vale sóluje o sto šest a basa Hugha Stevena Jamese Mingaye pohupuje, pobublává pod povrchem a vede nosnou linku. Vlčák Garm mimo svůj záviděníhodný pěvecký orchestr přidal i samply a různé jiné mašinky, které aranžím u písní pomohly a hodily zase o kus bokem.


Je třeba i zmínit image skupiny, která zdárně doplňovala černě šaškovskou teatrálnost bez úsměvu. Tato doplněna o různé symboly plní svoji úlohu společně s lyrickou částí a vnímavý posluchač se tak může naplno oddat světu, který pro nás ARCTURUS vytvořili. Plná vesmíru, dvojsmyslů, filosofie, hvězd a nekonečna se odlišili od zbytku scény (nepočítám další tehdy rodící se blázny Solefald, Ulver a pár dalších jedinců) a svoji protikřesťanskou vizi zamaskovali metaforami a změnili tak v opravdovou poezii.

„ … duch plavící se vodami
mezigalaktického moře smutku
slavnostně zapomenut tebou
na cestách temnoty.
Třetí oko odráží obrazy
obrovské zdráhající se minulosti
Nadpozemskou věčnost čeká závěrečný akt
Plazí se k oltáři určené ke zhroucení
Tragická legenda tajemné vrstvy…“

ARCTURUS té doby byli ještě „pouze“ studiovým projektem, kde si zavedení muzikanti ulevili svým hledačským choutkám. Tak to mělo i zůstat a třeba by se Garm, který tak zoufale odmítal koncertování (kdo by řekl, že se svými experimentálními a geniálními Ulver o 10 let poději takřka neslezou z pódia) neodešel a Hellhammer taktéž (opravdu vytížený v množství skupin a projektů) a ostatně i Vortex, (následovník Trickstera G.) basující u DB, by na studiový projekt měli času určitě víc a třeba by ARCTURUS obšťastňoval fanoušky do této doby. Jenže těch „třeba“ je tolik, že musíme nechat tyhle marné polemizace stranou a být rádi za těch pár vynikajících desek, které tato podivná sešlost podivínů vyprodukovala. Black metalových skupin, hlásících se k temné avantgardě, po vydání „La Masquerade Infernale“ vyrostlo jako hub v lese. Nicméně takový dopad už neměla žádná.