Tyto věty patřící svatému Jeronýmovi se mi vždy vybaví ve chvíli, kdy věnuji pozornost švédské bandě FLAGELLANT. Vysvětlovat zde pojem nemá smysl, neboť angličtina převzala většinu svého lexika právě z latiny a jak praví moudří „obsluhovači“ vysokého školství, angličtina je přeci druhý rodný jazyk každého Čecha…
Pokud jste s kapelou nepřišli do styku, předpokládám, že první vaše kroky směřovaly právě na stránky metalové thesauru. Ano, „Monuments“ je sice nahrávkou, jež spadá do roku 2010 a přichází tedy o statut vzrušující novinky, avšak domnívám se, že by bylo velkým hříchem vás o ni ochudit.
„Monuments“ je první dlouhohrající nahrávkou kapely, přičemž lze říci, že již demosnímek byl velmi zdařilým odrazovým můstkem k finálnímu debutu. Demo „Morbus Nefastus“ bylo velice příjemnou podzemní jízdou, jež respektovala veškerá pravidla lehce kanálního black metalu. Současná tvorba k všeobecné radosti posluchačstva pouze instrumentálně dozrála a může tak dokonale abstrahovat veškeré emotivní pocity muzikantů. FLAGELLANT produkují skutečně mrazivý materiál s fanatickými odkazy staré školy. Neomezují se však na primitivní riffování, jež bylo ještě donedávna jedinou devizou, díky níž mohla kapela dosáhnout nálepky TRVE. Kytara se zde jeví jako nejvíce „prolhaný“ nástroj, jelikož nikdy nevíte, co si pro vás přichystá v další minutě. Díky tomu, že hráči vsadili spíše na údernost a morbidní melodiku (v pojetí black metalu může znít jako kýč), nemají zapotřebí předvádět prsty lámající riffy, jež mají častokrát za úkol navodit atmosféru technické brutality.
Mám pocit, že kapela hraje především na upřímnost a čistou radost ze hry. „Monuments“ není nahrávkou, která by překračovala hranice klasického black metalu. Jednoduše reprezentuje všechny hnusy starého, poctivého nářezu. U náročného a především modernismem ovlivněného posluchače by nejspíš tahle deska neměla příliš šanci, neboť není nabitá žádnou senzací, ani se neprodává v plechové krabičce společně s instantními rohy švédských kozlů.
FLAGELLANT vsadili všechny trumfy na zabijácký feeling a srdcaře, kteří se na scéně díky bohu stále pohybují.
„Monuments“ mě okouzlila svým zvukem a obrovským charisma, které mi tak trošku chybělo u většiny dnešních počinů. Je to krása, zaposlouchat se do zhudebněné ošklivosti, kterou bezpochyby dokreslí i stylový booklet…
Čím víc se blížím k závěru, mám větší nutkání vytknout kapele nepříliš šťastné rozložení skladeb. Úvodní „The Black Void Unfolds“ je bezpochyby největším infernem této zčernalé placky. Obrovská energie a agresivita, jež rozproudí krev v těle… Doslova mám chuť bít hlavou do zdi. O to více mě pak mrzí jakýsi úpadek energie a agresivity, která přechází spíše do pozvolného rituálu hnusu…
Na závěr jen pár slov… Pokud patříte mezi skutečné uctívače černého umění, „Monuments“ nesmí ve vaší sbírce chybět.
Sick Hell !!!
