Naprosto živě si vybavuji, jaké obtíže mi dělal poslech a následné psaní recenze na předchozí počin „MXCII“ belgických GORATH. Počátkem září vyšla již pátá deska a já mám pocit, jako bych zažíval „Déjà vu“. Myslel jsem, že „MXCII“ bylo a bude to nejobtížnější z rukopisu F. Duponta, co jsem slyšel, ale šeredně jsem se zmýlil. „Apokálypsis - Unveiling the Age that is not to Come“ se snažím vstřebat od doby, co mi bylo poskytnuté e-promo (což bylo prázdninách) a do nedávna jsem doslova tápal mezi sedmi skladbami od ničeho k ničemu. Velice dlouho trvalo, než jsem se začal dostávat pod povrch, do samotného nitra této okultní nahrávky. Jako obvykle jsou skladby patřičně promyšlené do těch nejmenších detailů. Jen přibylo další nepřeberné množství nápadů a drobností, které vyčkávají na ten správný okamžik, aby vás opakovaně vyvedly z míry. Prokouknout záměr tvůrce se zdá být až heroickým výkonem. Nic však netrvá věčně a i mně se podařilo se do nahrávky dostat. Počáteční namáhavé plavání proti proudu se z ničeho nic obrátilo a jako bych z čista jasna doznal osvícení. Najednou se vše zdálo být tak prosté a jasné.
Obsadím se tedy do role průvodce, který vás vezme na tuto potemnělou pouť, abyste došli ke zdárnému konci a s oddychem se na patě obrátili a vyrazili znovu sami. Úvodní skladba na mne působí jako jakýsi spojovací most mezi „MXCII“ a novinkou. Znatelný rozdíl však hned uslyšíte ve způsobu nazvučení jednotlivých nástrojů a produkci alba celkově. Zvuk je daleko ostřejší a krystaličtější, nežli byl na „MXCII“. Samozřejmě více pasuje k aktuálnímu ubírání se tvůrců. Obzvláště musím vyzdvihnout kombinaci nebezpečně znějících kytar a nenápadně odsýpající bicí soustavy. Množství vyhrávek a libůstek mě při pozorném poslechu nechávalo nechápavě zírat takříkajíc „do blba“. Chvílemi si člověk ani neuvědomí, v jak zběsilém tempu se vše odehrává. V záplavě rafinovaných riffů a disharmonických rozkladů si navíc přímo lebedím. Nemluvě o výpravnosti a gradaci jednotlivých skladeb, potažmo celého alba. Zběsilé tempo tu a tam utichne v klidnější pasáž, která zcela naburcuje již tak silnou atmosféru a vygraduje ji na pokraj možností. Jak desku stále poslouchám dokola, chvílemi se zarážím nad tím, jak přirozeně mi to už zní, jako bych to znal už několik let. Tak hluboko se vám „Apokálypsis“ dostane pod kůži.
V druhé polovině alba přichází z mého pohledu jakýsi další zvrat v této kapitole. Album začne dosahovat dalšího rozměru, který jsem předtím u GORATH nezaregistroval. Na řadu přicházejí více psychedelické melodie. Jakoby se Dupont spřáhl s Czralem z Virus. Riffy začnou znít najednou jinak, více nevyzpytatelně a zamotaněji. Doženou vás téměř na pokraj šílenství, z něhož není úniku a pomoci. I mše za vaši duši nepomůže. Jste navždy pohlceni do spárů těch opojných zvuků, jež si omotávají vaši lidskou schránku. Popadl vás démon, který parazituje na všem inteligentním, dokud z něj neudělá pouhou bezduchou bestii, která je na dalších tisíc let uvržena do temnoty…
I při psaní posledních řádků si nejsem jistý tím, co jsem vám předložil. Má pro vás vůbec tento strohý výtah mých dojmů smysl? Některé desky se prostě nedají pořádně vystihnout. Něco se nezdá tak složité, jak ve skutečnosti je. Rozhodně jsem se nebál, že by mě F. Dupont se svým novým dílem zklamal. Naopak! Jsem z něj nadšený natolik, že mě ani nenapadá, co bych mu vlastně vytknul. Od toho se také odvíjí mé vysoké hodnocení, v kterém si stále pro jistotu držím rezervu, neboť pokud příště přijde s něčím ještě lepším, už bych nemohl jít výš. Nevěříte mi? Poslechněte a dejte mi za pravdu.
K recenzi poskytl: Twilight Vertrieb
