Mám-li přiblížit aktuální album šesti bojovníků z ledové země, jednoduše pojmenované dle boha Baldura, začnu klidně hned hlavním trumfem téhle smečky. Napovím, že se o něj starají až čtyři členové, takže se jedná o vokály. Těch je na albu opravdu dost, vcelku trefně se mění ze smrtelnějších poloh, a to zejména do popěvků a chorálů. Někdo namítne, že na tom se toho dá málo zkazit, což je asi pravda, nicméně v případě SKÁLMÖLD je to jednoznačný zisk. Bitevní zpěvy jsou trefně zařazovány na začátek a konec skladeb, poslední skladba „Valhöll“ je toho důkazem. Celým albem se nese jakási atmosféra pohody, ne nepodobná pobytu ve vyhřátém horském srubu, kdy venku řádí nehostinné chladné počasí. Aby se ovšem posluchač neukolébal, skladby tohoto ražení střídají ty drsněji pojaté. Z hudebního hlediska se jedná spíše o heavy postupy s kytarovými sóly a vybrnkávačkami. A jak už někdo tuší, hudba abstrahovala i folkové vlivy, takže přejde někdy i „do skoku“, což někoho nakrkne a někoho pobaví. Můj dojem je takový, že skočné pasáže nepřesahují únosnou mez. V případě příkřejších skladeb, jakou je i devítka Dauði, začne hudba hitově válcovat a dostaví se i slušnější porce extrému. Toho je ovšem celkově na „Baldur“ poskrovnu, což pramení z pozitivně naladěného konceptu; já bych rozhodně doporučil v extrémnosti přidat. Z hlediska dosaženého zvuku není kapele co vytknout, vše zní, jak má, vokály jsou čitelné, melodie hladce konzumovatelné. Ale nalejme si čistého vína, tohle album nazvučit nemohl být velký problém.
Vidím to tak, že hudba SKÁLMÖLD tak, jak ji na svém debutu předvádí, je vcelku zábavná a nese se v profesionálním duchu, ale přitom u ní není patrný trend zalíbit se za každou cenu. Vzhledem k atmosféře na „Baldur“ se jedná spíše o sousto pro vyznavače kapel jako je Falkenbach, Skyforger či Menhir. Hladoví vlci, kteří jsou zvyklí na syrové maso, nechť se tomuto domácímu piškotu raději vyhnou. Já jsem vcelku spokojen a na dálkových trasách se ke kapele SKÁLMÖLD určitě ještě vrátím.
