Více než dvouleté mlčení HEIDEN je u konce. Právě dnes vychází nové album, které dostalo jméno „Dolores“. Vydání nepředcházely přehnaně žádné velké promo akce, kdy by se člověk všude možně dočítal, co, kde, jak… Kapela vlastně jen dostála své, řekněme možná trochu nemilé, role, kdy patří na české scéně k těm, o nichž slyšíte velmi málo. Na druhou stranu to není zrovna dvakrát od věci, protože dle mého stačí vydat kvalitní album, které si najde posluchače a nepotřebuje nutně rok dopředu avizování o tom, jak bude skvělé… Jednoduše za něj mluví obsah, ne to vše kolem. To se však pohybujeme v rovinách úvah… nebo ne?Když jsme v roce 2009, v době „Obsidian“, dělali s HEIDEN video rozhovor, velmi dobře si vzpomínám, jak jsme se kapely ptali na otázku čistých vokálů. O dva roky později bych tuto otázku ve stejném rozhovoru již nepoložil. Ptáte se proč? Zcela jednoduše – „Dolores“ obsahuje jen minimum agresivních vokálů. Určitě vás teď napadá, jak tedy asi zní ten zbytek? Pohybuje se někde na pomezí čistých zpěvů a recitace. Čistým vokálem bych Kverdovo promlouvání na desce určitě neoznačil, neboť nemá potřebné parametry, ale pokud si spojíte recitaci s lehkou zpěvností, máte výsledek. Zní to zajímavě, nepopírám. Pro většinu to ale bude během prvních několika poslechů neuvěřitelná rána a nezvyk – stejně jako pro mě a všechny kolem, s kterými jsem to konfrontoval. Tahle rána však není ničím smrtícím. Je to věc, která dává desce zcela jiný nádech a punc. Budete potřebovat hodně poslechů, pokud je samozřejmě budete ochotni desce věnovat, abyste se s vokálem ztotožnili a pochopili jeho význam v hudbě. Jakmile se vám to povedete, dostanete se do stádia, kdy si budete říkat, že je škoda těch agresivních, neboť by se bez nich hudba obešla zcela.
Ruce k nebi skloním jako vrba větve k vodě...
Čím to je, že tu naznačuji, jak tento typ vokálu do hudby sedí? Hlavně tím, že „Dolores“ je deska, kterou lze jen těžko přirovnávat k některým z předchozích v repertoáru HEIDEN. Samozřejmě lze na „Obsidian“ nalézt náznaky toho, co je na „Dolores“ zrealizováno, avšak v nijak významném měřítku. HEIDEN se posunuli k tomu, co jim je nyní asi nejvíce vlastní, a nesnaží se nutně zůstávat jednou nohou tam, kam už asi ani nepatří. Nynější skladby jsou namlácené až po okraj emocemi, jsou propracovanější, promyšlenější a KONEČNĚ se oprostily od zbytečných riffů, vyhrávek a momentů, kterých jsem na „Obsidian“ našel hned několik. Tím samozřejmě nechci říci, že by všechny skladby byly po celou svou hrací délku dech beroucí, ale jejich struktura je mnohem lépe namyšlená a nabízí se decentní přikývnutí na souhlas tomu, že HEIDEN konečně po letech našli svůj směr. A jaký, že ten směr je? Velmi vzdálen black metalu, stejně tak daleko na hony daleko od přehnaného experimentování. Kapela se usídlila někde na cestě, kterou bych označil jako temně rockovou. Nicméně nouze není ani o říznější momenty, které se tu a tam zjeví. Ty pak bývají povětšinou spojeny s oněmi pro HEIDEN typickými agresivními vokály. Většina desky však brázdí vody melancholie, decentního smutku a nostalgie. Alespoň na mě tak skladby působí. Důležité nicméně je, že nálada „Dolores“ působí uceleně, není nijak rozháraná a nestřídá momenty euforie s absolutní zadumaností. Jednoduše se u jejího poslechu cítím stále stejně, je to taková příjemná letargie, kterou si rád dopřávám.
Co se produkce týče, HEIDEN dali albu zvuk, jaký dle mého měli. K náplni, atmosféře, poslání, významu a struktuře skladeb je totiž absolutně adekvátní. Nejsilněji a nejkompaktněji na mě nahrávka působí, když si ji pustím ve sluchátkách, neboť jedině tak lze zaslechnout úplně všechno, co obsahuje (občas jsem se divil, co jsem v reprákách přeslechl a jak naléhavěji některé pasáže vyzní). A upřímně, ne všechna slova jsou Kverdovi rozumět, takže on ten poslech ve sluchátkách je i docela dobrá možnost pochytit texty, pokud je zrovna nemáte před sebou. Napsány jsou totiž velmi pěkně, decentně a přesně korespondujíc s hudební složkou. Nejsou přehnaně dlouhé, ale jejich význam mluví za sebe. Pozitivně bych také ohodnotil ruchy a zvuky v pozadí skladeb, které se tu a tam zjeví. Ty jsou perfektně zvoleny a velmi příjemně ozvláštňují hudbu.
Pokud to shrneme, HEIDEN udělali krok vpřed, který se alespoň u mě setkal s pochopením a kladným ohlasem. Líbí se mi směr, který si kapela zvolila, protože je v jistém směru vlastní a dokáže skutečně na delší dobu zaujmout. Nevýhodou nahrávky může být, že není vhodná k poslechu při jakékoli náladě. Nejvíce se s ní ztotožníte v případě, kdy budete naladěni na stejnou vlnu – a ta přichází u někoho častěji, u jiného jen výjimečně. I tak bych se ale nebál „Dolores“ zkusit. Předpokládejme, že většinu zpočátku překvapí vokál, ale vsadil bych své oblíbené bačkory, že většina, která nahrávku nezavrhne hned po prvním poslechu, ho po čase bude brát jako rovnocennou součást alba. Co se samotné hudební náplně týče, tak zde bych se nebál říci, že patří k tomu skutečně lepšímu, co můžete na české scéně najít. Sice se HEIDEN dají nyní těžko zaškatulkovat, ale to není vůbec žádná vada na kráse. Alespoň se bude o „Dolores“ mluvit jako o albu a ne o něčem, co si dva ožralci přiblíží v hospodě u piva třemi škatulkami. Za mě tedy jednoznačně ANO, tahle deska mě skutečně baví a její nálada a myšlenka mi skutečně imponuje, a to jsem „Obsidian“ fakt moc nemusel.
K recenzi poskytl: Heiden
