„Ἀποκάλυψις“ je druhým dlouhohrajícím albem umělkyně, které je, podobně jako debut, plné pestrobarevných skladeb, jejich kolorit je ale téměř výhradně odstíny šedé; jsou totiž velice sugestivními výlety do nejzazších krajin duše melancholika.

CHELSEA WOLFE znovu objevuje nálady starých (a částečně i nových) Portishead. Vše se děje jakoby v dálce, rozhlížíme se kolem snažíc se zachytit odkud vlastně hudba vychází. Zní krásně, ale všeobecný opar tuto krásu zkresluje a k nám se dostává pokroucený obraz hudby, která má nakonec ještě mnohem větší kouzlo, než její původní podoba (která vlastně vůbec neexistuje).

Angličtina má pro tohle krásnou frázi: „out there“. Zdá se, jako by to, co posloucháme, hrálo odněkud jinud, než kde se právě nacházíme, přitom nám při troše soustředění neunikne ani jediná zvuková vlna a dokonce se můžeme dostat do stavu (i bez pomoci drog, jen to chce trochu snažení), kdy máme pocit, že nahrávku „někam“ následujeme a ona promlouvá konkrétně k nám.
Jak to tedy s existencí „Ἀποκάλυψις“ vlastně je? Má svoje opodstatnění? Já myslím, že jednoznačně ano a nejenže nám Kalifornská rodačka předestírá už předlouho známé, tedy že hudba nabitá negativními emocemi bývá spíše očišťující, ale ukazuje nám to velice zajímavou a originální cestou, která mne nutí přemýšlet o apokalypse až (a hlavně) na metafyzické úrovni.

Zajímavý je už jen název alba. Ne ani tak samotné jeho znění, ale skutečnost, že je řecky. Slovo „Ἀποκάλυψις“ má totiž, jako většina řeckých slov, více významů, konkrétně představuje apokalypsu a zjevení. Může nás tedy dovést k myšlence, jestli apokalypsa není snad nějakou formou zjevení? Situace, v níž jsme schopni vidět něco, co jsme předtím neviděli? Moment, v němž se zjeví kontext toho všeho?

„Před smrtí prý zpětně vidíme celý svůj život.“

Smrt však nemusí být myšlena nutně ve smyslu smrti fyzické, album na mou mysl přináší spíš vidinu jakéhosi duševního kolapsu, způsobeného prozřením, po němž se dostáváme do temné letargie, svět kolem nás proplouvá a my jsme schopni jen konstatovat evidentní negativa. CHELSEA WOLFE ukazuje, že apokalypsa nemusí být epická a vše zničující, zaměřuje se na zkázu uprostřed člověka jako křehkého subjektu, kde je stejně intenzivní jako uprostřed vesmíru.


V jistém ohledu je „„Ἀποκάλυψις“ až monotónním albem, velice tichým, nenápadným, tiše si pro sebe brouká v koutě protemnělé místnosti, místo aby z okna křičelo svoji frustraci ze světa. Často totiž taková zkušenost může být více očišťující, než stěžování si, sami totiž dosáhneme určité katarze, a nakonec jsme schopni se s našimi rozpory vyrovnat a přijmout je. Navíc ono tiché pobroukávání v koutě může být nakonec mnohem více pohlcující, než ztrápený křik, a to nejen proto, že je „cílové skupině“ bližší. Téměř sama se nabízí následující interpretace, nebo způsob odběru nahrávky, chcete-li:
Intro může symbolizovat zmíněný kolaps, po němž bezprostředně následuje bezvýchodné strádání, nahlíženo jak z pozice subjektu nekonečně malého uprostřed nelítostného světa, tak i jako (ne)zúčastněného pozorovatele, který si přirozeně vybudoval stěnu ignorace a odstupu v reakci na vypjatou situaci. Ve třetí skladbě zazní věta: "We could be two straight lines in the crooked world." Objevuje se tak určitá naděje, nebo alespoň snaha nějakou nalézt, která však v konečném kontextu jen umocňuje pocit zmaru, skladba totiž končí opakováním této věty, nevyslyšena ve skladbách následujících.

Zdrojem zvuků jsou struny elektrických a akustických kytar a blány bicích, zejména v druhé polovině se objevuje také elektronika s jejíž pomocí vznikají zasněné ambientní plochy. „The Wasteland“ je celá tvořena téměř výhradně zvuky vzniklými v útrobách počítače, vedle ostatních, „živějších“ skladeb přesto nepůsobí vetřelecky, téměř bez povšimnutí zapadá do konceptu.

Prvotní důvod, proč ode mne nedostalo album s řeckým názvem vyšší hodnocení, je poměrně prostý. Když jej totiž porovnám s debutem, je docela výrazně slyšitelný rozvoj prakticky na všech polích a říkám to i když si myslím, že i "The Grime and the Glow" je rovněž velice dobrá a zajímavá nahrávka. Proto si chci nechat určitou rezervu, která však není způsobena pouze pragmatismem. Prostor k pozitivnímu vývoji totiž není jen potenciálním, „„Ἀποκάλυψις“ mi sice poskytuje silný, upřímný a vcelku zadostučiňující zážitek, po posledních notách se ale spíše místo katarze dostavuje chtíč. Proč? Abstrakce mých myšlenek se při poslechu pohybuje různými směry, tu nabývá ostřejších obrysů a myšlenky se stávají zřetelnými, aby se záhy rozplynuly v „It’s like a movie screen“. Přiznávám, že tohle nezní jako argument; možná mám nakonec trochu problém s na začátku zmíněnou barvitostí nahrávky způsobující nedokonale konzistentní zážitek. Ten je přesto velmi pozitivní i negativní, a bezpochyby hoden prožití.