Již pátého ročníku se letos dočkal božkovský festival Phantoms of Pilsen, na kterém samozřejmě redakce Mortemu nemohla chybět. Soupiska kapel byla více než lákavá - zvučná jména, která se u nás neobjevují často nebo zde hrály vůbec poprvé. O to větší šok nejen pro mne, ale hlavně pořadatele, byla finální návštěvnost akce. I přes zmíněnou sestavu, kvalitní zázemí, obrovskou promotion a spoustu dalších doprovodných záležitostí, byla letošní účast velmi slabá. Dokonce o mnoho nižší než rok předešlý. Český posluchač je buď rozmlsaný a líný nebo vážně nevím. Začínám takto netypicky zcela důvodně, protože si myslím, že to byl jediný negativní faktor celého festivalu.

Spekulovat nad tím, proč došlo tak málo lidí, nemá samozřejmě v reportu smysl. Tak či tak, musím hned ze začátku konstatovat, že to byla jeho smůla. Devatero kapel předvedlo strhující vystoupení, které z této akce udělalo (nejen) v mých očích jednu z nejlepších akci letošního roku. Velkou zásluhu na tom má i výborný zvuk v průběhu celého večera. Dlouho jsem nezažil tak příjemně zorganizovanou a fungující akci. Dost však bylo chvály, radši přejděme rovnou k vystupujícím hordám, které si zasluhují tu největší pozornost.

Roli první kapely obstarala mladá alternativní banda STOLLICE z českých luhů a hájů. Jelikož s jejich tvorbou nejsem seznámen, šlo o mé první setkání s touto rok fungující grupou. Abych byl však upřímný, jejich vystoupení bylo poměrně rozpačité. Je vidět zápal a odhodlání, které do muziky pánové věnují, ale osobně sem nijak odvařený nebyl. Počátek setu byl dost přehulený, což se sice záhy spravilo, ale nástroje mi nijak zvlášť nevyzněli a měl jsem pocit, že kapela skáče z jednoho stylu do druhého. To bude asi ta alternativa, kterou se titulují. Nerad bych je samozřejmě nějak shazoval, ale STOLLICE byla jedinou kapelou za celý festival, která mě nijak neoslovila. Uvidíme, co přinesou s novým materiálem v budoucnu…

[Lord Owl]:Dost jsem ze začátku oceňoval snahu dodržet časový harmonogram, u PANYCHIDY tomu bylo také tak. Při přípravách opravdu nevznikaly žádné průtahy a šlo se na věc. V první řadě mě chytil slušný zvuk kytar a projev „velké“ kapely. Ty tam jsou doby, kdy si čeští předskokani upískli to svoje a shrbeně vyklidili prostor. Plzenští pohani prostě mají něco za sebou a bylo to opravdu cítit. Technickému podání nemám co vytknout, musím ovšem podotknout, že jsem čekal na nějaký vyložený hiteček, refrének, čehož se mi nedostalo. Možná to ale bude tím, že z jejich vystoupení jsem viděl asi polovinu. Musel jsem si totiž odskočit na kus žvance, sevřený žaludek po dlouhé cestě mi totiž nedovolil počkat si do konce.

První zahraniční hordou byli srbští INFEST a jejich nabroušený oldschool death/thrash. I jejich vystoupení pro mne bylo prvním setkáním, ale tentokrát naopak naprosto překvapivým. Čtveřice zakrvácených psychopatů v čele s Vandalem nacpaným v uplých jeanech předvedli asi nejpekelnější vystoupení za celou sobotu. Agresivní a nářezový set by probudil i mrtvé z nejbližšího hřbitova. Energie a nasazení sršelo sálem v takové míře, že se divím, že nepopraskaly žárovky či hlavy některých přihlížejících. Vandalovo nasazení bylo natolik šílené, že se po chvíli i strhl malinký „kotýlek“ před pódiem. Ale definitivně to nejvíc vřelo právě na pódiu samotném. Ačkoli neholduji těmto stylům, INFEST mě dostali do kolen. Bravo!



A v Srbsku zůstáváme ještě i během dalšího vystoupení s kapelou BANE, která v loni vydala debutovou desku a letos má na kontě už dva splity. Po krátké zvukové zkoušce, v které mimo jiné zazněl i riff ze „Storm of the Light´s Bane“ od Dissection jsem byl zvědavý, co tato mladá parta předvede. Čtveřice odhodila svá trička a rozjela svou black/deathovou smršť, z které je velmi cítit inspirace Nödtveidtovou tvorbou. Na vokálech se živě podíleli i baskytarista s druhým kytaristou, kteří svými skřeky doplňovali a střídali povětšinou growlujícího frontmana. Ke konci padlo věnování nejen přítomným a pořadatelům , ale také památce Johna Nödtveidta a kapela se rozloučila skladbou „Night´s Blood“. Musím říct, že tím si mě rozhodně získali. I bez ní však bylo vystoupení dobré a bylo mu jen máloco vytknout. Srbské zastoupení rozhodně sklidilo ohlas.

[Lord Owl]: S přibývajícím časem stráveným v atmosféře hněvu a černoty mé nitro zatoužilo po troše oddechu. K mé radosti jsem si mohl vzápětí pohovět při prezentaci GALAR. Začalo se intrem a skladbou „Ván“ z posledního alba. Tito mladí Norové mají jakousi jiskru, díky níž se jde přenést přes poměrně vleklé a melodické skladby. Ne všechny byly takové. Pochopitelně se hrály i černěkovové fláky; a to jak z nového, tak i z prvního alba. Ve světě filmu by se dalo konstatovat, že šlo o profesionálně podaný „slaďák“, který ve správnou chvilku přešel do dramatu, aby se po chvilce už zase mohlo obecenstvo pocukrovat. Jelikož jsem psal na GALAR i recenzi, tak mě to nepřekvapilo. Co se týče výsledného zvuku, tak to musím smeknout, čistota a nic než čistota. To platí i o vokálu jistého Fornjota, který mi vizáží připomínal trošku Davida Bowieho. To ovšem neznamená, že by byl tak namachrovaný. Publikum, včetně mé pohupující se osoby, která už jaksi nemůže házet dlouhým „hárem“, se solidně bavilo a vystoupení GALAR v závěru patřičně docenilo. Já jsem pak neodolal a koupil jsem si v předsálí jejich textil za slušnou cenu.

[Lord Owl]: I v pokročilém stádiu dočasně nastupující hluchoty (ne pivem to nebylo) jsem se znovu vedral do popředí k podpoře norů COR SCORPII, hrdě nesoucí odkaz Valfara - tehdejšího bojovníka z Windir. Po jejich nástupu na pódium jsem začal chápat, jak se asi můžou cítit cestující metra v době olympiády. Při jejich početné sestavě se jim prostor nepatrně zmenšil. Cor Scorpii hrají čitelný melodický black, kde se dvě akustické kytary a klávesy prostě berou jako samozřejmost. Díky solidnímu zvuku bylo možno rozeznat valené brnkačky, namátkou „I, the Damned“, „Oske og innsikt“ či ukolébavka „Helvetesfossen“. Klávesák Gaute se nemusel za nic stydět, protože jeho klávesy byly ze všech kapel, které je v rámci Phantoms použily, nejvýrazněji slyšet. Poněkud více práce s přeřváváním jančících a ostře řezavých kytar měl zpěvák Thomas, jehož skřehot se občas vtělil do valící se strunové smrště, aby ve volných pasážích o sobě dal opět vědět. Ačkoliv mají škorpióni za sebou jen studiovku „Monument“, plně vyplnili svěřený čas. Pokud se nepletu, během setu zazněla i jedna nová skladba, z chystaného EP/desky. Harmonogram pochopitelně nedovoloval příliš mnoho přídavků, a tak každý rád a uznale pokýval hlavou nad čtyřminutovkou „Helvetesfossen“. Hoši děkujeme, atmosféra super, profesionální přístup a spokojené publikum, nelze se pak divit fanynkám piva, metalu a norské rasy, které nervózně čekaly venku na svou kořist.

[MW]:THE BATALLION začali hrát bez řečí, rovnou ze zvukové zkoušky. Během celého koncertu, ale frontman Stud Bronson vyřkl průpovídek poměrně mnoho. Například : „We dont write love songs, they´re boring..We play hate songs only!“ , ta dokázala vskutku nakopnout. Svůj černě thrashmetalový set odehrála kapela s maximálním nasazením a s radostí. Přestože mi thrash z reprobeden obvykle nehraje, na písně jako „Detonace“ či „Head up High“ jen tak nezapomenu. Bylo to snad nejenergičtější vystoupení večera, které jsem si náležitě užil. Zdálo se ale, že na Phantoms přišli lidé spíše vychutnávat a tleskat, než divoce pařit v duchu thrash metalu, chlastat a rozlévat pivo. Samozřejmě až na několik jedinců, kteří však před pódiem tyto kratochvíle zastali měrou bohatou :). Nevím, jak dlouhé a obtížné turné kapela absolvovala, či za tím stálo něco jiného, avšak po koncertě Stud fyzicky téměř zkolaboval (chlastem to rozhodně nebylo, za celý den měl jediné pivo na pódiu). Dost už ale bulváru, THE BATALLION předvedli thrashový rock´n roll jak se patří !



O desáté večerní přichází na řadu první z headlinerů sobotního večera. Německá AGRYPNIE, která brázdí Evropu na turné s Dornenreich. Set otevírají první dvě skladby z alba „16[485]“. Následuje nejkrkolomnější skladba z „F51.4“ a během čtyř dalších kousků proběhneme i ostatní alba včetně nejaktuálnějšího EP „Asche“. Set se nesl v pompézním zvuku, výtečné gradaci a dobře sestaveném playlistu, který ani na chviličku nenudil. Zrovna na Agrypnii jsem byl z celého večera nejvíce zvědavý a už během první skladby byla mé očekávání do puntíku splněna. Potemnělé pódium, halící se v oblaku dýmu a modrobílých světel sršelo atmosférou i vřelým přístupem ze strany kapely a hlavně vokalisty Torstena, který ke konci setu uchopil připravenou kytaru a vygradoval tak vystoupení na samotné maximum. Tři kytary tak usadili třešničku už na tak výborný a slaďoučký dort. Klidně bych ocenil i delší hrací čas, ale co naplat. Těch padesát minut stálo za to každou sekundu. Původně jsem myslel, že pro mne bude AGRYPNIE vrcholem sobotního večera, jenže to jsem netušil, co si přichystá trio posledních vystupujících…

Z hornaté oblasti Tyrolských alb dorazilo s kytarou, houslemi a bicí sestavou trio DORNENREICH, aby završilo sobotní večer svým sedmdesátiminutovým vystoupením. Stěžejním albem bylo samozřejmě letošní „Flammentriebe“, z kterého zazněly celkem čtyři skladby. Zbytek tvorby byl zastoupen vždy po jednom vybraném kousku. Set byl strhující hned v několika ohledech. Pouze kytara, housle a bicí! A i přes to, natolik plnohodnotný zvuk. Časté změny mezi bouřlivými a akustickými pasážemi, stejně jako naléhavost Evigových výkřiků navozovaly atmosféru zasněžených alpských vršků za dávných časů, kdy kraj obývali trollové a jiná stvoření. Houslová vichřice bičovala tváře všech přítomných, zatímco její tvůrce poskakoval po jedné noze a rozdával úsměvy na všechny strany. Za to Eviga se během hraní mračil a klel. Dvojice tak tvořila pěkně kontrastní spojení, stejně jako hudba samotná. Jediným negativem celého vystoupení byl fakt, že před pódiem nestála snad ani půlka lidí, kteří ten den dorazili. Byla opravdu škoda, že hlavní vystupující hrál před stejně početným davem jako první dvě české kapely. To bylo opravdu k zamyšlení. Ti co však zůstali, odměnili rakouské trio mnoha ovacemi a víc než polovinu setu se dokonce několik jedinců pouštělo do paření hlava nehlava. Jak jsem už předeslal, DORNENREICH se nakonec stali TOPem večera. A myslím, že nejen pro mne, ale i pro všechny, kteří setrvali.

O půl jedné je všemu konec, následovalo rozloučení se všemi známými a vyrazil jsem na dlouhou cestu domů. Ještě, že se aspoň vracel čas o hodinu zpět. To se při příjezdu hodilo. Tímto bych rád ještě jednou poděkoval pořadatelům za perfektně odvedenou práci a do příštího roku přejeme jediné – více návštěvníků!!!!!