Asi se mnou budete souhlasit, že psát recenzi na rok starou desku je, v době, kdy vychází spousta přinejmenším zajímavých věcí, které redakce pomalu nestíhá recenzovat , jaksi neaktuální a možná i troufalé. Zřejmě bych se tím neobtěžovala a věnovala se raději čerstvějším novinkám, kdyby se ovšem nejednalo o poslední počin polských MASSEMORD, pod jehož krkolomným názvem se skrývá dosud nepoznaný rozměr hudební tvorby této pětice „masových vrahů“ z Katowic.
Většina z vás asi už měla tu čest se s počínáním MASSEMORD seznámit, neunikli ani pozornosti zdejší redakce. Čím je ale poslední kousek tak odlišný a výjimečný? V podstatě úplně vším! Oproti předešlé tvorbě, která se rovněž těší mé nemalé přízni, je „The Madness Tongue...“ až překvapivě jiné. Člověk jim to zpočátku ani nechce věřit, tak výrazný je to odklon od dřívějších „nářezových“ blackových výtvorů. Avšak hned po prvním šoku shledávám, že jde o změnu více než povedenou, dech beroucí, snad přímo geniální.
Pravdou je, že toto album skutečně sestává jen z jediné 35 minut dlouhé stopy. A taktéž je fakt, že jejím základem je jeden ústřední kytarový riff, který jako kolovrat nerušeně přede ve stálém zlověstném rytmu. Ovšem nudné to není ani po třicáté minutě poslechu! Onen centrální motiv má totiž - spolu s další aranží, jejíž prvky se na něj postupně nabalují, rostou a zanikají - neskutečnou sílu. Celková kompozice pak navzdory repetitivnímu rázu doslova válcuje a zaplavuje posluchače neuchopitelně podmanivou atmosférou. Neustále jej udržuje v napětí, znehybňuje a pomalu ho omotává vlákny hypnoticky monotónních zvuků - jako pavouk, který do své krásně utkané sítě zákeřně lapil nešťastnou oběť a v kruté jistotě ji pozvolna obaluje do ještě pevnější smrtící pasti.
Ačkoliv „The Madness Tongue...“ vychází z jediného riffu zasazeného do celkem pomalého, valivého tempa, kterého se album až na drobné odbočky přísně drží po celou hrací dobu, říci, že jde pouze o jeden opakující se námět beze změny a dynamiky, by bylo příliš zjednodušující a nepostačující pro vystižení charakteru této jedinečné desky. Během poslechu totiž nelze ignorovat spoustu doprovodných samplů, ruchů, i kytarových melodií, které jednou méně, jindy více výrazně spoluutváří nakažlivě surové a nenávistné vyznění tohoto díla. Nechybí ani změny tempa (v jednom úseku dokonce velmi výrazné), předěly ve frázích, drobné, ale důležité zlomy, zvraty a záměrné kolísání intenzity (nejen) zvuku. Jakkoli monotónně album zprvu působí, je protkáno spoustou nenápadných zvuků, decentních změn a kliček, které mu zajišťují onu skrytou „vnitřní“ pestrost. V nadsázce by snad šlo říci, že v „The Madness Tongue...“ je daleko více hudby, než se může na první poslech zdát.
Opomenout rozhodně nelze ani vokál, který daleko více než zpěv (natož pak melodický) evokuje neurotickou zuřivou deklamaci či hrozivé kázání fanatického šílence, který své vize zaníceně vykřikuje v rytmu téměř obřadním. O jakých běsech káže, to se račte dozvědět z textu skladby. Určitě stojí za povšimnutí, přinejmenším pro lepší pochopení desky. Způsob, jakým jsou tyto bludy podány – podivně frázovaný a téměř neměnný řev – ještě umocňují jejich zvrácený význam.
Nuže...co dodat? Pokud jste „novinku“ od Massemord ještě neslyšeli, neváhejte a zkuste to! Možná podlehnete její nákaze a stane se pro vás závislostí, ke které se budete vracet a znovu a dokola zkoumat, co že je na ní tak unikátní a uhrančivé. Nebo to s ní po pár posleších vzdáte a budete krčit rameny nad tím, jak jen tahle podivnost může nějakého hudebního úchyla bavit. Mě tedy „The Madness Tongue...“ opravdu dostalo, takže se asi neubráním maximálnímu hodnocení. Netuším, zda kapela zamýšlí v tomto směru pokračovat dále, nebo se jedná jen o jakýsi jednorázový experiment. Každopádně se jim tento hudební pokus mimořádně povedl. Možná to tak skvělé ani oni samotní nezamýšleli, výsledek však mluví sám za sebe.
