Z oblaku nespavosti na mě jeden den vykouklo cosi, co jsem už dávno znal...
Bylo to něco na způsob dárkového balení s nápisem Jesu, které se jen při rozbalování nepodařilo zachránit. Jak jinak nazvat projekt IROHA, jehož debutové album jsem nedávno mlsal od začátku do konce. Nyní mám k dispozici malou nadstavbu v podobě EPka "End of an Era". Za chodem IROHA stojí polozapomenutý Andy Swan, muž, který již v minulosti s Broadrickem spolupracoval. Vztahy evidentně neochladly a Justin Andymu právě s debutovým diskem vypomohl . Náklonnost k jedné hudební rovině je pak více než zřejmá. Atmosférické dronění, zastřený vokál a shoegaze taneček na zahradě rozpadající se budovy. Vše je v mlze typického anglického počasí, kterému slunce příliš neprospívá. Tam, kde Justin nechá znít své Jesu, tudy "náhodou" prochází i Andy a bere si vše podstatné a dále to rozvíjí dle svého nejlepšího mínění.
Vykrádačka. Samozřejmě, tento termín vytane na mysli prakticky ihned. A myslím, že každému z vás. Výsledek je ovšem takový, že IROHA není jen pouhou kopií, nýbrž tím druhým v pořadí, kdo se podobně hudebně vyjadřuje. Slova o krádeži bych tedy nechal protentokrát stranou. Andy jede pomalu a jistě stejným směrem po cestě, která má do veselosti stejně daleko jako dnešní den do letních prázdnin. Je stejně posmutnělým řidičem, bez možnosti zařadit vyšší rychlost, ale jeho příběh se přeci jen liší. Jesu je semknutější odraz temných riffů a specifické atmosféry, naproti tomu IROHA je v doprovodných momentech jiná. Původně jsem chtěl nadhodit větší podíl elektroniky, kterou do IROHA Andy samozřejmě cpe, ale nakonec zůstanu u konstatování, že je "jen" odlišná. Některé z nálad a tónů obecně by se, dle mého, v Jesu dlouho neohřály. Jsou zkrátka vybarveny v jiných odstínech, primitivnějších a lehkovážnějších.
Jsou to vše nitky, které svedou pozornost aspoň na chvíli jinam od nedotknutelně se tvářícího Justinového potomka. A to je to nejdůležitější. Vnímat a hrát podobně jako můj přítel se dá, ale tvorba pak pochází ze dvou hlav a má to být znát. Musí to být znát. Fakt, že rozpoložení k puštění těchto dronujících atmosfér je stejné, ovšem zůstává. Jen není třeba se nechat svést jen jednou kapelou, ale rázem má člověk na výběr. Do budoucna ani nedoufám, že by se cesty obou pánů rozešly, spíš jsem zvědavý, jak se dále bude v rámci IROHA Andy se svým poselstvím rvát. Na tomto místě jen drobně obzvláštňuje to, co bylo již před lety přivedeno na svět. Další věcí je, zda po nějakém zásadnějším odlišení vůbec prahne. Dal bych krk na to, že IROHA se bude rozvíjet jen velmi zlehka a bude spíš alternativou okamžiku, kdy se poslechem Jesu přejíme.
Víc než cokoli jiného je tak "End of an Era" příjemným společníkem pro specifické minuty. Čtyři skladby stékají svým pomalým tempem do míst, kde se člověk ocitá na pokraji snění a podzimní reality. Připomenout tohle minialbum bylo důležité, už jen pro to, že u debutu se tak nestalo. Určitě stojí za pozornost a vaše názory na tuhle záležitost si rád vyslechnu.
