Není to tak dlouho, co jsem na stránkách našeho magazínu chválil debutovou nahrávku Norů, kteří si do názvu vetkli hraniční bránu mezi Asgardem a Midgardem. To, že se mé názory poněkud míjely s obecným hodnocením čtenářů, se stává, a je to nejspíš i v pořádku. Co však faktem zůstává, je, že následovník dle mého povedeného debutu na sebe nenechal dlouho čekat a v letošním roce natočila kapela druhou „Of Death“.

May the Dead Rise…
A už od prvních tónů se zdá, že po hudební stránce nepůjde o bůhvíjakou změnu v prezentaci kapely, tedy na několik detailů. Jak naznačují první dvě skladby „May the Dead Rise“ a „Eye for an Eye“, máme co do činění opět s výrazným thrashingem, který se stává nekompromisnějším a přímočařejším než na debutu, což mě vede k úvahám, že současná tvář BYFROST je mnohem nasranější. Dost možná ubylo kudrlinek a nápaditých vyhrávek, ale ke škodě věci to nebude. Hned ale musím navázat jinou věcí, v muzice přibylo cosi tvořivého z jiné strany, totiž určitých šeptaných pasáží (v jedničce) a velmi zajímavě podobně postavených sborů. Zatímco první poněkud celkově ohromující nasranost brzdí, druhá ji jaksi dotváří. Následující „Buried Alive“ se sice nese v poněkud pomalejším tempu, ovšem o žádné chlácholení nejde ani tentokrát. A taky proč by mělo, vzhledem k názvu alba. Musím říci, že je dobře, že hudba Norů prostě šlape, ať už se pohybuje jakoukoliv rychlostí. Už jsem to říkal v souvislosti s debutem, tihle maniaci jdou kupředu a neudělají krok zpět a ani bokem, což dává desce maximální drive, který naplno musí tryskat při živých vystoupeních, ale ani takhle z CD nejde o špatnou zkušenost. Tím spíš, že jsem si všiml jedné věci, které jsem se před rokem ještě tak trochu posmíval. Dost mých známých totiž projev kapely přirovnávalo k Immortal a já je v dobách „Black Earth“ v hudbě BYFROST neslyšel (nebo prostě slyšet nechtěl) a teď to mám. Když se totiž zaposlouchám do pomalejší „Buried Alive“, do titulní „of Death“ nebo i do další nekompromisní palby „Full Force Rage“, musím dát známým za pravdu. Hodně velký podíl na tom má zřejmě frázování vokalisty HeavyHarmse, ne nepodobné Abathovi, ovšem náznaky vlivu norské legendy najdete i v jiných aspektech. Kytarové ekvilibristiky, jak už bylo řečeno v úvodu, ubylo, ovšem nevymizela úplně, její projevy jsou dobře slyšitelné ve skladbě „Shadow of Fear“ v podobě zajímavých melodických vyhrávek, jež ale nestojí vůbec v cestě neustálého vývoje desky a jasného směru vpřed.

Mám pocit, že celý materiál naprosto bezbolestně proletí mýma ušima a zase album uteče jak voda. V podstatě se tak děje až do doby, kdy narážím na „Sorgh“ a ocitám se v naprosto jiném světě, nebo spíše mezi světy. Něco tak kosmického, pochmurného a svým způsobem interního a do sebe uzavřeného by na tomhle třaskavém materiálu čekal málokdo a já nejsem výjimkou. Přestože deska je výborná právě svou nekompromisní nasraností a neustálým tahem vpřed, tuhle šestiminutovku mezihvězdného prostoru si při každém poslechu náramně užívám, ale je to zřejmě úplně jiná forma BYFROST, protože zpět do reality mě vrací závěrečná „All Gods Are Gone“ působící z celé desky nejpropracovanějším dojmem, především díky vrstvení sborů, ale i s přehledem odehraných kytarových partů. Jenom koncepčně ne. Což je samozřejmě osobní pocit, protože mně by konec v podobě „Sorgh“ maximálně vyhovoval, avšak kapela zkrátka závěr v podobě „Pádu všech bohů“ plánovala a mířila k němu.


„Of Death“ je povedenou nahrávkou, která je přímočařejší a agresivnější než debut, což jde na úkor hravosti, ovšem v konečném důsledku její přímočarost vše vyrovnává, ne-li dokonce převažuje. Oproti minulému počinu se podařilo výrazně zapracovat i na zvukové stránce věci a i ta má veliký podíl na určující strmosti a razanci desky na straně jedné a na kouzlu „Sorgh“ na té druhé. Jsem s albem velmi spokojený a nenacházím jediný důvod hodnotit ho hůře než debut.