Náhoda. Občas je to právě ona, která člověka přivede k zajímavé desce, potažmo zajímavému spolku. Kdybych si býval nevšiml kdesi na internetu obalu aktuální desky „Rites of Desecration & Demise“ neměl bych o existenci DRACONIS INFERNUM nejmenší tušení, a ještě tím menší tušení o skutečnosti, že black metalový chlebíček se pojídá i v zemi pro nás poněkud exotické – totiž v Singapuru. Soudě podle přebalu se dal očekávat nekompromisní nátěr načichlý peklem, sírou a Ďáblem a popravdě se mi ho poslechem i řádně dostávalo. Není to ovšem tak, že by šlo o nezřízené mydlení do nástrojů, které posluchači urve palici na první dobrou, to určitě ne. Trojice hudebníků, jmenovitě Xepher (kytara), Niloc (kytara) a pořízek Serberuz Hammerfrost (basová kytara, bicí, zpěv) sází na minci výrazné nosné melodie, na níž nabalují zbytek. Ona melodie, především ve dvou prvních písních, zůstává po celý hrací čas každé skladby stejná, což zaprvé vede k jistému negativnímu jevu, totiž poměrně snadné předvídatelnosti skladeb, ovšem zadruhé velmi dobře táhne obě úvodní flákoty vpřed. Ani jedna z nich tak i přes zmíněnou předvídatelnost nenudí a spíše naopak kolem člověka příjemně proletí. Třetí „Armoured Legion“ je už o trochu něčem jiném, zde nechali hudebníci propuknout erupci nenávisti naplno a umíchali jedovatý, prudký a vskutku nekompromisní nátěr, aby mohli v minutách následujících oslnit poněkud pomalejší a propracovanější „Proclamation of Encroachment“, kde si zhruba v její polovině dovolili malou libůstku v podobě kytarových sól. Pro mě určitě velmi příjemný úsek desky, řekl bych. Není od věci na tomto místě zmínit vokály, které jsou dostatečně srozumitelné a hlavně jednu s nimi úzce související skutečnost. Dost často jde v refrénech o opakování stejných vět. Někdo by mohl namítat, že od toho refrény jsou, ale styl, který používají DRACONIS INFERNUM, kdy opakují čtyřikrát jedinou větu do rytmu, úplně typický není. V případě tohoto prvku jde opět o oboustranně broušené ostří. Lze to vidět jako negativum z prostého důvodu, že nejspíš nepůjde po textové stránce o kdovíjaké umělce, nebo, a k této variantě se přikláním já o prostředek k umocnění naléhavosti celého materiálu. Takže cílený krok, který ovšem neuslyšíte ve skladbě páté, která stojí pevně na blackových základech, přesto si v ní chlapi neodpustili řadu melodických vyhrávek, a je to jen dobře. Těžko říct, zda je dobře i intermezzo v podobě klavírní sonáty „ ... Of Solitude & Darkness“, která připravuje půdu pro snad nejstrmější kus celé desky „Chaos Infinity“ po čas které kopáky mají tendenci mi vykopnout mozek, najednou je přeruší druhá melodie, poměrně jednoduchá a já oddaně podléhám kytarám, abych byl znovu atakován mocnými údery kopáků a vířil v osidlech chaosu. Ne, nejde o žádný zázrak, ale o účelné využití střídání dvou rytmů pořád dokola, aniž by trpělo celkové vyznění skladby. „The Grand Conjuration“ pak odkazuje zpět k údernosti třetí „Armoured Legion“ a jde cestou bez kompromisů, tedy až na závěr, kde se opět projeví melodické smýšlení kytaristů. Zde se mi zdá, že vokál jakoby klouže po povrchu hudby. Možná to tak bylo i v minutách předchozích, ale tady to vnímám nejintenzivněji. A je to, blíží se samotný závěr desky, který obstarává cover klasiků Bathory. „Satan My Master“ už předělal kdekdo, prostě klišé nebo trend, i když musím říct, že Asiaté se s ní srovnali poměrně s grácií, přejdu-li pitvoření hlasu v úvodu, ale to vem‘ čert.
DRACONIS INFERNUM vytvořili poměrně dospělé album, kterému se toho moc vytknout nedá, možná jednoduchost a s ní spojená předvídatelnost dalšího vývoje hudby. Melodie, které kapela používá jako nosné, skutečně nejsou nikterak zázračné, přesto ale hudba obsažená na „Rites of Desecration & Demise“ sympaticky šlape a co je zdaleka nejdůležitější, album drží pohromadě. Svěží vítr přinášejí zatím spíše nesmělé pokusy s kytarami, které se tu a tam vydají za hranice stylu a možná bych jich uvítal více, otázka je, jestli by právě ony pak nezpůsobily rozklad celého materiálu. Takže co, Darku? Nebrblej, chtěl jsi black metal, dostals black metal á la Singapore a mimoto také ponaučení o tom, že kvalitní black není už zdaleka jen doménou Evropy či Ameriky. Ostatně kapela, která dělala v roce 2009 předskokany Marduk, by snad neměla být špatná.
