Ač je české a slovenské metalové podhoubí často opomíjeno, případně rovnou častováno slovy jako nudné, bezprizorní a lokální, lze při troše snahy nalézt skutečně kvalitní interprety. A to nejen mezi protřelými harcovníky místního kolbiště, ale také mezi kapelami, kterým takříkajíc ještě teče mléko po bradě. Podepsat by to mohl snad každý, kdo přišel do styku s kupříkladu zhruba rok starou prvotinou Morgue Son. A to je pouze jeden příklad za všechny. O své místo na slunci se v letošním roce pokusili bojovat také TEARS OF STYRBJØRN. Pod stromem Yggdrasil vznikla čtyř skladbová bezejmenná prvotina, která zájemcům nabídne půlhodinovou exkurzi do světa skandinávských ság.Viking metal, který kluci z Brna a okolí prezentují, je pod náporem skočných a všelijak veselých pagan metalů okrajovým žánrem se vším všudy. S nostalgickou slzou vzpomínám na první nahrávky Borgnagar a Vintersorg, na kterých tyto dnes v nudné progresi motající kapely táhly celý svět poctivě vystavěnou, zadumanou, ale hlavně neskutečně hrdou hudbou. Podobně možná vzpomínali i členové TEARS OF STYRBJØRN, když se na úplném začátku rozmýšleli, co že by to vlastně chtěli hrát. Pokud ano, za konečný výběr jsem jim velice vděčný.
Nechme stranou textové zaměření kapely, které se obecně stejně propírá pouze v případě, že se to někomu zrovna hodí, a pojďme se podívat, jak se kapela s tím zmiňovaným viking metalem popasovala. TEARS OF STYRBJØRN koketují s výpravnými, dlouhými skladbami, v nichž dostávají prostor jak silně kytarové pasáže, tak také důstojné chorály, které jsou pro tento hudební styl nepostradatelné. Jsem rád, že kapela už v začátcích docela dobře odhadne, kde je čeho potřeba a nestává se, ze by nahrávka trpěla kupříkladu přílišným obsazením zmiňovaných chorálů. Celá trojice skladeb je kompaktní a vyvážená, TEARS OF STYRBJØRN již od první chvíle evidentně vědí, co od své hudební produkce chtějí. Když se v klidu zaposloucháte do tónů tohoto bezejmenného EP, dostanete odměnu v podobě táhlých kompozic většinou středního tempa, majících hlavu, patu, ale také slušné skladatelské nápady. Asociace s velikány severské viking metalové scény druhé poloviny devadesátých let je sice evidentní, avšak je potřeba si přiznat, že stejně evidentní je snaha vnést do hudby svůj osobitý element. To se samozřejmě daří pouze částečně, avšak nedělám si iluze - příště bude zase o kus viditelnější.
Pokud bych měl jasně označit hlavní negativum "Tears of Styrbjørn", pak bych zřejmě uvedl fakt, že nahrávka se ve středních tempech možná až moc plácá. Mně osobně by určitě nevadilo občasné zrychlení. Vyzdvihl bych naopak zvukovou stránku věci. Je mi jasné, že není ani zdaleka profesionální a kdosi cosi, ale není snad pravdou, že trochu té zvukové špíny viking metalovým kapelám sluší nejlépe? Podle mě jednoznačně.
Ve výsledků jsem za kluky velice rád. Mají můj hlas za to, jak kvalitně a důstojně se dokázali se svojí hudbou popasovat. TEARS OF STYRBJØRN jsou pro mě českým překvapením roku, které mi navíc parádně šmakuje.
