Nechtějte po Ježíškovi hovadiny, kterými se budete vytahovat před kamarády, raději zkuste zapřemýšlet třeba nad decentně vyvedenou krabičkou prostince pojmenovanou Shining – „Live Blackjazz“. Nemusí vás odrazovat minimalismus, s jakým je samotný záznam, obal DVD i veškerá grafická prezentace kapely pojatá, šílená hudba si totiž ne vždy žádá šílené balení. A právě „Live Blackjazz“ je špičkovou ukázkou toho, že záměrně potlačit doprovodné prvky znamená v případě hudby, co dovede mluvit sama za sebe, totéž, a možná i víc než expresivně vyvedený booklet a sebelepší merchandise. Ano, člověk si potřebuje dát něco na police, a „merch“ některých kapel může podvědomě vybízet nezasvěcené mladé sousedky, aby chodily pro mouku k vám, místo k panu Novákovi, zatímco ty staré to naopak přiměje, aby nechodily vůbec, jenže krámy stejně jednou vyhodíte a zbude stříbrná placka, kterou nemáte proč pouštět.
Nahrávka vystoupení Shining v Rockefeller Music Hall v Oslu k tomu naopak ponouká více než dost – zpracování záznamu vytváří autentický obraz koncertu a nikoli dojmy vola se zoomem. Nevidíme zátylky, záda a zadky, ale obličeje, ruce a nástroje. A i když by se mnou někteří kameramani točící koncerty nejspíš nesouhlasili, protože na DVD prostě musí být záběr z bicmenovy adidasky, výsledek je tak jaksi přirozenější.
Koncerty Shining nestojí na megalomanských doprovodných efektech, z pódia nesrší oheň, jen ztřeštěnost, roztěkaná energie a jakási vlezlá, trochu možná i odporná nervozita. Načež jako kulisa bohatě postačí i něco tak primitivního jako blikání reflektorů v sále, které vyplňuje prakticky celou hrací dobu, a krásně tak zadělává na epileptický záchvat.
Bohatě si rovněž užijete způsob, jak kapela podává skladby naživo - zatímco kytarové pasáže znějí prakticky totožně s deskou, klávesy mající v tvorbě přední místo se naopak nebojí upřednostňovat ještě víc a některé jejich pasáže jsou z několika sekund natažené na minuty nebo vygradované do absolutní elektronické exploze. Fascinuje rovněž samozřejmost, s jakou Munkeby střídá zpěv, kytaru a saxofon, vlastně jen tak mimoděk, neokatě a s jakousi samozřejmostí.
Totéž pohyb – Shining nejsou statičtí, pot z nich leje, a třeba Moen řeže do kláves takovým způsobem, že každou chvíli čekáte destrukci, ale zachovávají si určitý odstup. Žádný stage diving, žádné házení lahvemi, nic vyloženě „lidového a veselého“. I publikum, které jako by pocházelo ze studentské koleje za rohem, co si večer v pantoflích skočila dolů do klubu na kofolu, působí jakýmsi zklidněným, rozesmátým dojmem.
Výsledkem toho všeho pak není cirkusové představení vypálené na stříbrnou placku, ale hlavu trhající vizuální a zvukový fetiš, jemuž k dokonalosti dopomáhá ona strohost a zdánlivá jednoduchost. Zase jednou doceníte HD, zase jednou doceníte velkou obrazovku…a zase zabolí hlava. Ale budete chtít i podruhé a potřetí. Počtvrté to můžete pustit kamarádům…a vytáhnete se.
K recenzi poskytl:Indie Recordings
