Vstupem do krajin lesních se pro nás stane otevírací kus „Three Pillars“ a po pomalém rozehrání se jedné a následně i druhé kytary, se rozjíždí úderka ve stylu nové PANYCHIDY – dravá, melodická s pro mě celkem příjemným Vlčákovým skřehotem. Pokud by držel svůj hlas v intencích prvního kusu, nejspíš bych byl hodně spokojen a jen si podupával. První skladba zároveň ukazuje, jak kapela oblibuje Running Wild. Mám sice informaci, že při nahrávání šlo spíše o improvizaci, kdy se na vytvoření sborů, které se jeví neskutečně kvalitní, podíleli všichni tak, že je prostě všichni zpívali, ale já už z nich po prvním poslechu slyšel právě Němce Running Wild. Nutno ještě zmínit, že ačkoliv se v závěru objevuje flétna a výrazně mění ráz celé písně, nejde o žádné kolovrátkové skotačení, což je určitě pozitivem. Pojďme teď kolem pahýlu stromu, na kterém se usadil havran. „Krá…“. „Rod Havrana“ je prvním česky zpívaným příspěvkem a na to jsem se, jako nemocný uctívač „Dračího úsvitu“, na celém EP těšil nejvíce. PANYCHIDA opět vydává něco s českým textem. V tuto chvíli nevím, zda byl inspirací k textu Eduard Štorch, či nikoliv, ovšem vnitřně uchovávám pocit, že tomu tak bylo. A jak na mě působí po takové době čeština v lyrice Plzeňanů? Vyvolává mnohdy rozporuplné pocity. Na jednu stranu nemůžu říct, že by kapela udělala něco výrazně špatně, na tu druhou mi text hlavně v refrénu přijde takový až naivní, ovšem jednoduchý a zpěvný. Co se týká hudební stránky, je skladba propracovaná a vytkl bych jí asi jen dvě věci. Zhruba ve třetině skladby durovou tóninu kytary, od začátku mi tam tak veselý motiv neseděl, a přestože jsem ho dalšími poslechy přestal vnímat jako vyloženě rušivý element, ani dnes jsem se s ním úplně nevyrovnal. Hoestův podíl je poměrně malý a ve skladbě frontmana Taake uslyšíte celkem dvakrát, přesto je znát a přispívá druhým hlasem k hitovosti dvojky, k tomu se dostanu závěrem, nyní nás čeká cesta lemovaná opět anglicky otextovanými písněmi.
První z dvojbloku anglicky zpívaných „Return from the Woodland Journey“ jde ve znamení střídání temp a zprvu působila velmi zajímavě, jen její schéma je takové, že jí časem přivykám a tak vím naprosto přesně, co kde přijde a v jaký okamžik. Nemůžu říct, že bych se nudil, ovšem je hodně předvídatelná. Výtečná jsou sóla v jejím závěru a působí možná tak, jak mají, totiž, když vycházíte z lesa na pěšinu, skrze stromy vám vyjdou v ústrety paprsky slunce. O něco hloubavější a také pomalejší nenásledující „The Place He's Coming From“, jež je zajímavá dvěma aspekty. Určitě vkusně zakomponovaným akordeonem, který neruší, přestože posouvá hudbu v písních obsaženou výrazně do optimistických rovin. Druhý aspekt, pro mě zásadní, je můj celkový pocit, že slyším ve stylu a kompozici jakési ozvěny staré PANYCHIDY, takový ten styl, kdy ještě za mikrofonem stál G.H.M. Ovšemže PANYCHIDA není nová, nebo stará, je jen jedna, nicméně právě zmíněný dvojblok písní považuji asi za nejlepší moment celého EP a jedním z hlavních důvodů je i onen dobrý pocit z té staré atmosféry. Ten druhý je, že Vlčákův vokál a styl intonace je snad přímo předurčen ke zpěvu v angličtině. Nechci se v tom moc vrtat, ale zmínit to musím, mně prostě přijde jak jeho staroslověnština, tak i čeština díky artikulaci nepříliš srozumitelná a tak, ač jsem se převážně těšil na česky zpívané kusy, až překvapivě jsou pro mě záživnější songy anglické.
Jenže to už je noc a tak se pomalu ponořme do hvozdů, jejichž barva se pomalu mění ze zelené na šedou a na omrzlé jehličí za svitu měsíce nabírá odlesky stříbra a hvězdy se odrážejí od dosud nezamrzlé hladiny jezírka. Ach hvězdy… Pátá v pořadí je „Pod Svitom Dzviezd“, v podstatě cover sebe sama. Jde o to, že zde se skupina pokusila propojit staré a nové a tak je tahle skladba staroslověnskou verzi a především variantu původní „Deceased under the Splendour of Stars“. Proč hovořím o variantě? Protože není tak úplně lehké napasovat staroslověnský text do původní hudby a v některých místech dojde k poměrně značným změnám a musí se upravovat. Už jsem měl tu čest skladbu slyšet naživo několikrát a nepřišla mi vůbec špatná, je to možná tím, že live to prostě nevnímám až tak dokonale, nebo je mi to jedno. No z desky je vše jinak. Je od kluků velmi sympatické, že se pokusili spojit staré a nové. Horší je, že tak učinili doslova a tak je v závěru písně sice hodně stažený přesto výrazný úryvek původní písně a PANYCHIDA tak odhalila, že ta nová za původní prostě pokulhává. Může to být jen osobní pocit, ale pustil jsem si obě ihned po sobě a náboj a rasance „Deceased under the Splendour of Stars“ je dle mého výrazně vyšší než u „Pod Svitom Dzviezd“. „Kračun“ a „Moon…“ Co říci k těm? Tyhle dvě skladby spolu fungují a řekl bych i velmi dobře a myslím, že víc není nutné zmiňovat. A když v lese potkáte dvanáct měsíčků anebo třeba babiznu s dcerou - ošklivkou, stali jste se součástí „Pohádky o dvanácti měsíčcích“ a pokud jste potkali Míru Horejska, jste pravděpodobně hříčkou „Báchorky“. První pocit, který projel mým tělem při poslechu osmičky, bylo krátké zděšení a pak už jen smích. Tohle EP rozhodně nevyšlo proto, aby se u něj brečelo a zatímco na vážnější struny hrála PANYCHIDA v úvodu, zde se chlapi asi hodně odreagovali. Proč ten smích? Tak v první fázi to byl hlavně přednes pana Horejska, až časem mi došlo, že je to jiné, ale vůbec to není špatné a prostě jsem si na to zvykl. Teď se potutelně ušklíbám nad textem, protože ten je „dokonalý“. Nene, pohádka dopadne, tak jak má – „dobro“ je odměněno, „zlo“ potrestáno, ale mě hodně baví ty krásné textové obraty. Inu posuďte sami:
jahody a jabka rudá dítě marné okusit muselo.
Za okny je mráz a měsíc, les a bílý sníh.
Táhne děvče hustým lesem, doufá v zázrak, tu světlo zří…“
Klukům rozhodně smysl pro humor nechybí. Hudebně nejde o nic výjimečného a zní to jako klasický heavy metal, ale v jednoduchosti je síla, jak říká klasik. Není na EP místa, kde se lépe pobavit než u „Báchorky“. Víte, jak musel být leden na…, když předával vládu mladším? No to si vůbec nedovedete představit! Proti obecnému vkusu, předal svou hůl s pocitem hnusu.
Výborný nápad! Ano, to už hovořím o „Black Wings of Death“, jíž sice tahle parta už použila na předchozí dlouhohrající desce, tam ovšem vkomponovanou. Zde, tím, že není dlouhá a má spád působí ještě mnohem lépe. A není to jen zmiňovanými vlastnostmi, ale i skvělými, opravdu skvělými sbory, které by mohla kapela využívat ještě častěji. Opravdu tenhle prvek v podání PANYCHIDY má velkou sílu a strhl mě už v úvodní „Three Pillars“, stručně řečeno - působivé. Poněkud jinde je cover TÖRR „Posedlá“, okořeněný vokálem dalšího z hostů – Šakala. S touhle věcí se dají dělat dvě věci, okopírovat jí a nechat jí vyznít tak, jak je ve své původní přirozenosti, nebo si s ní pohrát a udělat z ní něco jiného, případně ji nějak rozvinout. Druhá cesta je ta, po které dnes kráčíme a tak na EP si vychutnáte rozevlátou „Posedlou“. Nevím, jestli je za tím kytarový projev PANYCHIDY, zvuk, Danův hlas, nebo doplněný druhý hlas, ale od prvního poslechu až do současnosti mě nenapadlo výstižnější slovo, než „rozevlátá“. Je na 99% dobře, že nejde o prostou kopírku vzoru, ale staromilci se s ní nejspíš nevyrovnají, minimálně ji neocení Opouštíme hvozdy a jdeme vstříc dalším, a jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá a jak dříve volal G.H.M., tak se dnes ozývá Vlčák, jak z EP, tak z pódia, což dokazují dva závěrečné živáky, myslím celkem povedené záznamy z pětky Phantoms, ke kterým není nutné nic dodávat.
Je přetěžké shrnout do několika vět materiál, na kterém je každá skladba úplně jiná a album celkově nesleduje žádný koncept, ale u EP to tak klidně může být. Objevil jsem jednu spojující a zároveň velmi pozitivní záležitost, PANYCHIDA umí vyprodukovat hit. Přestože je „Woodland Journey“ jako celek v podstatě pelmel, takřka co kus, to hit a možná proto se EP dobře poslouchá. Naživo je pak takový hitový potenciál ještě využitelnější a ono to funguje, protože je to složené dobře. Pánové dali do svého výběru to, co v něm chtěli mít a i když někomu může přijít „Woodland Journey“ až přeplácaná, přesně od toho tady EP jsou. Myslím, že se při nahrávání a skládání muzikanti dobře bavili a tu desku nahráli tak trochu sobě pro radost a dost možná s ní potěší své fanoušky v závěru letošního roku. Nové fandy ovšem přilákat nemůže a doufám, že to ani není jejím účelem. Deska nikoho neurazí, některé pobaví, někteří jí odmítnou. Zlatým písmem se však do diskografie PANYCHIDY zřejmě nezapíše. Sice naznačuje možnou budoucnost, ale celkem hodně čerpá z minulosti a tak osloví především tradiční fanoušky skupiny.
K recenzi poskytla: Panychida
