Předchůdce "antihmoty" "Uberrealistic" zapáchalo zbytečností a fádností. Obsahovalo pouze náznaky a pokusy o to, co se podařilo na druhém albu, které ač vyšlo po pouhých třech letech, jakoby jej dělilo roků deset. Co smrdělo hloupostí a nedodělkem, tady voní profesionalitou a aranžérskou rafinovaností.
Poslední dobou je všechen ten "post" a "avant" a já nevím co zprofanovaný trend, jenž protlačuje kapely, které honosící se neotřelým zařazením mezi hudební smetánku většinou jen kopírují už vymyšlené před časem a malost talentu kryjí drzými výkřiky do hudebního (i nehudebního) světa a pod rouškou zběsilé rádoby provokativní image blbnou hlavy chtivému publiku, lačnícímu po nových kapelách.
S mým neortodoxním smýšlením, pln pochopení a bez sarkasmu i cynismu, jsem se pustil do objevovaní další skupiny omladiny, která se chce protlačit a najít si své místo na "post" kolbišti. O to větší bylo moje překvapení a radost, že nejen plešatí staříci dokáží zaujmout moje oposlouchané uši a pohladit přežranou duši.
Hlavním motorem je i přes pestrost a nápaditost brutální black death. Jakoby Behemoth přidali ke své nenávistné surovosti, byť na svůj styl tak už dost progresivní, i tuhle hrst chladného industrialu ne vzdáleného od fenomenálních parních válců Red Harvest, tamhle špetku dráždivé gotiky á la Christian Death a smíchalo se to v odporně vynikající koktejl zvláštní chuti, ve kterém vyznat se chce kus představivosti a schopnost vychutnat delikatesu. Specifické kytary Silencera (Medico Peste) a Statica (Prelodium, ex-Inner Silence) lahodí mému uchu a vytvářejí melodie, u kterých máte pocit, že jste je už někde slyšeli, ale nevíte zaboha kde, když vás napadne Behemoth, vyvede vás z nápadu vlna postupů odjinud. Prvkem, který zvedal z podprůměru debut, byl zpěv. Toho je na novince hodně a starají se o něj baskytarista Ion (Preludium, ex-Inner Silence), kytarista Silencer a host ShellShocked. Pestrost zpěvů je na "Antimatter" skvěle vypracovaná a vyvarovala se přeplácanosti. Čistých vokálů oproti debutu ubylo, ale nevadí to ničemu, a když už se ukážou, je radost je poslouchat.
Musím se zastavit u bicmena. Bicí jsou alfa a omega u každé rockové či metalové skupiny a co si budeme nalhávat, často tvorbu třeba i kvalitní muziky stahují dolů. Ne tak je tomu zde. Chlapík, který si říká DQ, je velice zdatný řezník a jeho mocné údery v rychlosti kolibříka udávají takt celému kolosu nejen bezchybně, ale i zvukobarevně a jeho bicí samy o sobě jsou melodické, zajímavé a plné zvratů.
Podotýkám, že kdo má rád black jako Dimmu Borgir nebo Cradle..., měl by se MORD`A`STIGMATA vyhnout, protože by se mu mohlo zdát toto album možná i chaotické, bez podmanivých melodií a pompéznosti. Stejně tak ale i fanoušci tzv. staré školy asi pohrdnou. Spíše zachutnají těm, kterým se zamlouvala tvorba takových Lux Occulta a podobně.
Samozřejmě vše má svoje klady a zápory. I MORD`A`STIGMATA má pár slabších míst. Myslím si však, že pokud vytrvají, vzdají se přílišné podobě zmíněných Behemoth a budou pokračovat v kvalitativně rostoucím trendu, jako ukázali na recenzovaném díle, můžeme očekávat s dalším albem dílo hodně mistrů.
