Během několika posledních let je v tuzemském podhoubí obvyklé, že nás velmi plodný skladatel tzv. integrované hudby VLADIMÍR HIRSCH poctí každý rok několika nahrávkami a tu a tam přidá video či kompilaci. Ono se není ostatně čemu divit, protože naskládaného materiálu má tento skladatel a performer požehnaně. Již od dob jeho aktivit u postpunkových Der Marabu, přes industriálně dark ambientní polohy u Skrol či Aghiatrias, až po současnou tvář např. v projektu Tiria, se tomuto pokračovateli české orchestrálně avantgardní tradice plní příslovečný šuplík hodinami a hodinami hudebních opusů. A tak není nic neobvyklého, když vedle nových či dosud nezveřejněných nahrávek spatří světlo světa i „revidovaná“ či lidově řečeno „překopaná“ verze starších skladeb či celých cyklů, no a právě deska „ Endoanathymia“ je přesně takovým počinem, kterým se VLADIMÍR HIRSCH vrací k předchozímu dílu „Hermeneutic Cycle“ z roku 2004. Jelikož se tvorba tohoto autora na stránkách našeho zinu příliš neobjevuje, tak mi prosím dovolte stručnou exkurzi do elementů tvorby a hudební produkce VLADIMÍRA HIRSCHE jako takové. Základní skladatelský přístup označuje sám autor jako „Integrated music“. Jak to tak obecně bývá, přesný „recept“ je zahalen ne snad úplně tajemstvím, ale určitě sotva proniknutelnou mlhou náznaků a opatrných vyjádření. Hlavní přítoky do řeky integrované hudby spatřuji osobně v tradici experimentální orchestrální hudby (nesnáším spojení vážná hudba) takových velikánů, jako byli Varése, Stockhausen, Xenakis, Scriabin či Schaeffer na jedné straně a na druhé straně zásadních jmen industriálně/ambientního žánru jako jsou Whitehouse, Lustmord, Throbbing Gristle či přímočařejší podoby Einstürzende Neubauten. Kombinací výše zmíněných interpretů a skladatelů získáte přibližnou představu o zvukové náplni pojmu „integrated music“. Že z toho musí logicky vzniknout nepřehledný zmatek a neposlouchatelná zvuková stěna? Ne tak docela.
Dvacet čtyři skladeb uspořádaných do čtyř pomyslných kvadrantů nás provádějí osobitým spektrem hudebních i zvukových vizí, ve kterých nechybí zvuky akustických nástrojů, orchestrální aranže, dominantní klavír, ale ani industriální ruchy, hlukové samply, mluvené slovo, předtočené a zmodulované smyčky či temné minimalistické dark ambientní plochy. Lomoz obrovských továren evokující prázdné a temné útroby prehistorických kosmických lodí je rázem obohacen o neurotickou nástrojovou aranž, kterou disonantní klavír přivádí do stavu frenetické exaltace. V zápětí je po všem a po erupci tónů a několika melodiích zároveň dává VLADIMÍR HIRSCH prostor temně dronovým plochám a dark ambientním vzdechům kovových korpusů utopených v mocné ozvěně kyklopských prostorů. 80 minut trvající výprava vás provede jak světem, který manipuluje s nástrojem jako takovým, s jeho akustickou charakteristikou, tak i s příslušnou notovou partiturou až po svět ztemnělých továrních komplexů a vylidněných průmyslových hal, ve který cyberpunkoví šamani rozehrávají své extatické tance. Není to ovšem poslech, jak se říká „do auta“, protože k proniknutí alespoň do vnějších vrstev desky je zapotřebí jistá soustředěnost, neb se celková aranž ubírá spíše schématem hudební symfonie, než schématem jednotlivých písní.
Co bych vyzvedl jako hlavní přednost desky „Endoanathymia“ je poměrně nový přístup ke zvuku, jaký VLADIMÍR HIRSCH zvolil spolu se zvukovým supervizorem Vojtěchem Haňkou (někdejším členem legendární děčínské industrial/noise/dark ambient smečky VO.I.D) a co-producentkou Mariannou O. (mimo jiné též autorkou vizuálních kompozic a videí pro hudbu Vladimíra Hirsche). Oproti předchozím deskám se zvuk posunul od spíše akusticky či možná analogově/klasicky znějících mixů směrem více do chladnějších digitálních vod, přičemž celkovému charismatu desky to pouze prospělo. Zvuk je více vyprofilován a zkomprimován, což přidává jednotlivým skladbám na uchopitelnosti a do jisté míry kompenzuje onen těžký a velmi hmotně působící zvuk minulých desek. Je zajímavé, že i přes dlouhou tvůrčí kariéru a nespočet alb má VLADIMÍR HIRSCH stále chuť pouštět se do experimentů se zvukem a s celkovým konceptem desky. Za mě jenom dobře. Přesto se „Endoanathymia“ nevyhne určitým problémům ve vztahu posluchač – autor, zejména tehdy, jste-li s tvorbou VLADIMÍRA HIRSCHE obeznámeni více. Mluvím o skutečnosti, že z hlediska kompozice nepřináší toto album nějaké zásadnější změny a nejedná se tedy o nic, co by nějak radikálně posunulo tvorbu VLADIMÍRA HIRSCHE do dalších rozměrů, takže spíše než revoluční počin se jedná, řekl bych, spíše o dobrý kousek do sbírky se zajímavým zvukem.
Hodnocení desek obecně příliš nemám rád a ještě horší je to u složitých hudebních děl, jako je právě „Endoanathymia“. Co jsem měl tak možnost mluvit s přáteli a známými při koncertech VLADIMÍRA HIRSCHE, pohybuje se reakce veřejnosti ve vyhrocených extrémech – love it or hate it. Lidé, kteří se kolem této scény pohybují, jsou schopni během pár vteřin vysypat z rukávu stovky důvodů „proč ano“ a stejně tak „proč ne“. Já osobně jsem se řadil vždy do té první skupiny a ani deska „Endoanathymia“ na tom nic nezmění. Hodnotím tedy poměrně vysoko a vy se mnou možná nebude souhlasit, ale jediný způsob, jak to zjistit, je si desku poslechnout.
