Možná nejvíce nenáviděná black metalová kapela u nás, kapela mající snad nejvíce rozpolcené tábory posluchačů a skupina, která se bez ohledu na názory kdekoho, hrdě zapsala černým písmem do historie českého black metalového podzemí, to je Inferno... Tři roky se čekalo na nové, v pořadí třetí, dlouhohrající album..., tři roky ohlížení se na Duch Slovanské Síly či V Návratu Pohanství..., tři roky dohadů a nejistot z pohledu mnoha lidí, jak se Inferno představí dále... Již nějakou dobu bylo v oběhu promo CD se třemi skladbami z Nikdy Nepokřtěni, každý kdo slyšel si tedy mohl udělat obrázek o nadcházejícím albu.
Obal zobrazuje Ježíše, kterému jsou, podle mě dosti kýčovitě, dokresleny stékající kapky krve z očí a úst.. Booklet je mimo vyobrazení fotek členů doplněn o obrazy s citáty, které jen umocňují tíhu kladoucí Adramelech na texty, které jsou také samozřejmě k dispozici.
Než se pustím do hudby samotné, tak bych snad jen nadhodil, že komu se Inferno nikdy moc nelíbilo, tak ať nečeká, že tímto albem se jeho postoj nějak změní... Poctivý, nenávistný a zvrácený black metal, kde je planeta Země tím posledním, co kdy mělo vzniknout... Po několikerém poslechu mi texty již přijdou samozřejmostí, nicméně kdo nikdy nebral Inferno vážně, tak ten se možná popadne za břicho. Co čekat od hudby samotné? Svaroga, který udává tep srdci Inferna, díky zajímavě nazvučeným bicím dodává nemálo momentům (zejména pomalejšího spádu) zajímavého nádechu... Azazel, který má na starost veškeré strunné melodie, se nijak technicky nepřetrhává, ale k prospěchu alba dokázal vykouzlit několik momentů, které snad i donutí k opětovnému puštění. Zejména začátek třetí písně mi připomíná Silvu Nigru ve zvukově čistějším hávu. Adramelech, který byl vždy kapitolou samou o sobě, na Nikdy nepokřtěni opět trochu pozměnil svůj vokální projev a nyní je díky tomu výsledek z 95% zcela čitelný. On ten vokál zní celkově tak nějak „nenahraditelně“, lehce rozpoznatelně a bez nadsázky se do atmosféry alba výtečně hodí.
Album otevírá song Fanatizován lidskou moderností, který se pyšní, alespoň pro mě, zajímavým „tichem před bouří“, které roztrhne až výkřik „Nesnášenlivý bezbožný černý kov!“ po kterém následuje nemastná, neslaná pasáž... Chybí mi tam větší nástup, více důrazné kytarové zavelení, ona vlastně celá píseň je veskrze o rychlosti (ve své druhé polovině zejména) a oproti zbytku alba, kde se alespoň sympaticky snaží Inferno nenechávat posluchače na vlně monotónnosti a poměrně často dochází ke změně temp, působí rozmarně. Starý řád mi přijde snad nejchorobnější a nejzvrácenější písní z celého playlistu... „Slova z mrtvé knihy, vázané lidskou kůží“, ne, opravdu mám ten dojem, že řada „zarytých“ posluchačů se bude usmívat nad tím, že Inferno přešlo přes pohanství, satanismus až k nynějšímu textovému projevu...
Nebudu se pouštět do rozboru zbylých pěti tracků, jelikož to nemá prachžádnou hodnotu, snad jen vyzdvihnu třetí a pátou skladbu. Na Nikdy nepokřtěni mi chybí v celkovém dojmu, nyní použiji Reapův oblíbený slovní obrat, pár oněch „hitoidních riffů“, které by nás upozornili: HA! Právě hraje tahle a tahle píseň... Chybí mi větší průraznost a tak díky tomu mám celkový dojem zahalený v husté mlze, která jen odkazuje na myšlenky proudící mi hlavou před prvním poslechem – nebude se jednat o nic co mě posadí na prdel. Ano a tak se taky stalo. Nikdy nepokřtěni mě na prdel neposadilo, ale naopak mě překvapil fakt, že i po dvacátém poslechu objevuji aspekty, které sem předtím přehlížel a můj dojem se postupně lepší, takže možná za čas bych recenzi napsal jinak, dnes ji ale píši takhle a takový mám nyní z alba pocit.
