Zprvu mi přišlo divné, že si turné kapel Les Discrets a především pak Alcest nenašlo v našich končinách nikoho, kdo by měl zájem obtěžovat se jeho pořádáním. Do rakouské metropole je to naštěstí co by kamenem dohodil, a tak jsme si k návštěvě vybrali právě zastávku ve Vídni. Ta byla zajímavá hned ze dvou důvodů. Kromě faktu, že se jedná o vůbec první zastávku celé šňůry, se nám chystala představit také dvojice méně slavných kapel Soror Doloresa a Mondstille. To byla příjemná možnost po delší době zavadit o neznámé kvalitní „řezivo“. Ale jak známo, není únor měsícem k cestování nejpřívětivějším. A i přesto, že se dopravní komplikace daly očekávat, byli jsme jimi zaskočeni asi stejně jako český silničář. Plno sněhu, potácející se doprava a zamrzlá kapalina v ostřikovačích nicméně vnesly do cestování mimo strastí také dostatek zábavy.
Do klubu Viper Room (ex-Monastery) v centru Vídně jsme tedy dorazili se značným časovým zpožděním. Koncert byl v plném proudu, MONDSTILLE už zřejmě stihli i večeři u rodičů a SOROR DOLORESA v době našeho příchodu právě dohrávali. Smůla… Nicméně alespoň byl čas trochu se porozhlédnout po klubu. Tedy pouze teoreticky, jelikož na návštěvnost nějakých 350 lidí Viper Room skutečně stavěný není. Dostat se tak od pódia k baru nebo do části vyhrazené pro kuřáky byl občas skutečně neřešitelný problém.
První kapelou tak pro nás byli rovnou LES DISCRETS. Tento v poslední době stále vyhledávanější francouzský spolek nastoupil na pódium s charakteristickou dekadentní image, především ale v sestavě, jakou posluchač z nahrávek nezná. Na tom, že se Fursy chopil kytary a zpěvů a Winterhalter bicí soupravy by ještě nic nezvyklého nebylo. Namísto sličné Audrey ale Fursyho ve zpěvech doplňoval Zero, který se také chopil druhé elektrické kytary. Koncertní sestavu pak doplnil Neige, jenž tvrdil hudbu basou. Vzhledem k tomu, že LES DISCRETS disponují horkou novinkou „Ariettes oubliées…“, čerpali při svém vystoupení logicky především z ní. Z počátku setu jsem postrádal onu charakteristickou atmosféru a produkce Francouzů mě příliš neoslovovala. To se však záhy změnilo, já do vystoupení pronikl a užíval si jej až do samotného konce. O pódiové show se v tomto případě moc bavit nemůžeme, to dá rozum. I přesto však LES DISCRETS nepůsobili příliš staticky, tedy snad až na Neigeho. Nezdráhal bych se říci, že do prezentace dali maximum, hraní si užívali, respektive především prožívali. Živá produkce pak také přinesla mnohem větší agresivitu v rychlejších a údernějších pasážích. Podtrženo, sečteno se vystoupení prvního vrcholu večera vydařilo nad očekávání dobře.
Po krátké přestávce již přišli na řadu ALCEST. Těch několik minut oddechu se již obešlo bez zvučení nástrojů. Aby také ne, když většina muzikantů na pódiu zůstala. Neige se ujal kytary a zpěvů, baskytaru předal kolegovi jménem Indria. Zero opět obstarával druhou kytaru a Winterhalter bicí. Nejvýraznější změnou tak bylo rozpuštění vlasů Neigeho a Zera. No a potom samozřejmě hudba samotná. Že je ALCEST kapelou mnohem výraznější a populárnější, bylo vidno již při přestávce. Tehdy se dav pod pódiem zahustil takovým způsobem, že už nebylo téměř možné se hnout z místa. Stejně jako její předchůdce má i hlavní hvězda horkou novinku „Les Voyages de l'Âme“. Nové skladby ale Francouzi prokládali i známou a očekávanou starší tvorbou. Z počátku zdařile kombinovali zadumané skladby s těmi výraznějšími, s postupem času ale přicházely na řadu typově stále stejné kousky a počáteční energie znatelně povadla. Pravdou je, že ortodoxním fanouškům tento fakt vůbec nevadil, avšak s odstupem času lze mluvit o zbytečném natahování bez zajímavějších zvratů. Ve spojení s velice tísnivými podmínkami v davu přihlížejících jsem vystoupení ALCEST místy téměř proklínal. Neznamená to však, že bychom měli co dočinění s nějakým propadákem, to jistě ne. Dlouhou dobu jsem byl přesvědčen, že ALCEST jsou oproti LES DISCRETS ještě o stupínek výše. Večeru by však prospěl kratší set, možná také lépe promyšlený výběr a kompozice setlistu.
Ve výsledku jsem ale za tento večer velice rád, měl jsem možnost vidět dvě v současné době velice populární kapely, které se navíc ukázaly v relativně dobrém světle. Překvapil mě také po strop naplněný klub, což je v našich podmínkách věc nevídaná, a potěšil i výlet jako takový. A pokud z toho něco plyne, tak to, že se ve Vídni opět sejdeme, tentokráte v dubnu na koncertu Agalloch.
