Trochu mě překvapilo, když jsem na různých serverech viděl recenze na „Les Voyages de l'Âme“ třeba dva, tři dny poté, co bylo album dostupné na internetu. Nějak si nedokážu představit, jak daný člověk získal o celku jasnou představu za tak málo času, ale budiž. Říkám to totiž hlavně proto, že má recenze přichází tak trochu později, než bych asi sám čekal. A to z jednoho prostého důvodu: trvalo mi docela hodně hodin, než jsem se s deskou tak nějak sžil a pochopil její směřování. Ne že by se jednalo o něco složitého, ale pořád se ve mně mísily pocity nadšení se zklamáním. To potom člověk čeká a čeká… Jednoduše jsem vyhlížel moment, kdy ve mně vše dozraje a budu si jistý tím, jak nahrávku vnímám a chápu. A ta doba nastala teď. Na úvod chci předeslat mé zklamání z faktu, že ALCEST mě nijak nepřekvapili směřováním své hudby. Tak nějak se to dalo tušit už po „Écailles de lune“, ale je to můj čistě subjektivní dojem. Budiž. Vrátíme se k tomu později.
Aspekt, který nelze jen tak přehlédnout, je to, jak perfektně je album nazvučené. Jedná se bez debat o nejlepší práci se zvukem v historii kapely. Jednotlivé nástroje jsou absolutně ideálně vyváženy, dané momenty mají potřebnou atmosféru a i navzdory krystalickému zvuku nezní celek uměle či nedynamicky. Možná bych si dokázal představit trochu zastřenější zvuk, který by dělal kompozice o něco více atmosférickými a zahalil je do mlhavějšího oparu, ale to už je jen detail.
O tom, že je Neige skvělý hudebník, není třeba asi mluvit. S každým albem roste jeho sebevědomí a daří se mu do skladeb dávat skutečně zajímavé porce nápadů. Jsou písně, kdy se při poslechu (jakožto velký fanoušek ALCEST) dostávám do skutečného nadšení a euforie, a to je právě ta věc, kterou od hudby čekám a tak nějak potřebuji. Jakmile však tato euforie opadne, jako by mě zahalil opar, v kterém nevidím ani na krok, a nevím, jak z něho ven. A z čeho se tento opar skládá? Ne z bílé ani černé, je prostě šedý. A šedá není zrovna barva králů, ne? Je to spíše znak nevýraznosti, průměrnosti. Ano, hudba na „Les Voyages de l'Âme“ je stále krásná a místy dechberoucí, vidím v ní však jedno JENŽE, které v ní podle mě najde většina, která ALCEST sleduje od prvních nahrávek. Někam se vytratila náladotvornost. Kamsi zmizela melancholie, smutek, snad i ty slzy. Všechno je to krásně zahrané, plné neobyčejných melodií, barevných vokálů, změn, táhlých tónů… Ale už tomu jako celku chybí ony vibrace, které se člověku vrývaly pod kůži a nutily ho občas zavřít oči a věnovat se proplouvání hudbou a svými emocemi. Když se ohlédnu zpět k „Souvenirs d'un Autre Monde“, vidím nejemotivnější album v historii kapely, podívám-li se směrem k „Écailles de Lune“, vidím stále studnu plnou náladotvornosti a melancholie. Navštívím-li přístav jménem „Les Voyages de l'Âme“, myšlenky, co mi okamžitě vyvstanou na mysli, se pojí s tím, jak perfektní má album zvuk, jak je výborně zahrané a jak rád ho poslouchám při „nicnedělání“ či cestování. Co z toho tedy plyne? Jednoduše to, že album již nemá takový potenciál vyvolávat v člověku myšlenkové pochody a stavy, kdy se stávají všechny vaše splíny nejlepšími přáteli. Mluvím o tom, jako bych putoval po cestě, která nemá žádný cíl, prostě kráčím neznámo kam a je mi to docela ukradené, protože u toho nic zvláštního necítím. Méně metaforicky – některé skladby mi přijdou bez hlubší myšlenky, což bylo u minulých alb nemyslitelné! Jako by na sobě byly naskládané dobré riffy, které ale dohromady netvoří zcela kompaktní celek s jasnou vizí či identifikovatelným směrem. Pro někoho to může být dobře, pro jiného špatně a jeden si toho třeba ani nevšimne, nebo nad tím nebude tak hluboce přemýšlet a prostě si bude užívat muziku (která je mimochodem stále krásná, o tom žádná).
Jak z toho tedy ven? Touto recenzí jsem nechtěl vůbec říci, že by ALCEST natočili kdovíjak špatnou desku. Jedná se bez debat o nadprůměrné album, které je instrumentálně na vysoké úrovni, s výtečným zvukem a nabízí chvílemi skutečně bombastické momenty (např. třetí čtvrtina skladby „Les Voyages de l'Âme“, prakticky celá „Faiseurs de Mondes“ atd.). Pouze jsem chtěl naznačit, že z ALCEST se postupně vytrácí původní feeling, díky kterému si možná někteří kapelu před lety zamilovali (jiní, kteří to tak nehrotí, jim to sežerou i za dvacet let, to je jasné). S klidným svědomím tedy narovinu říkám: ano, k „Les Voyages de l'Âme“ se budu vracet, sice ne tak často jako k předešlým deskám, ale budu. Pouze se obávám, že to, kdy ALCEST zaškobrtnou a nechají se moc zlákat pódiovým světem, přijde brzy.
K recenzi poskytl: Prophecy Productions
