Ukrajina. Země zastrčená kdesi na východě Evropy. Nedávná minulost, nekvalitní životní podmínky a nestabilní politická situace jí stále nedovolují naplno se odpoutat od statusu „postkomunistická“. Leč v jednom triumfuje nad téměř celým evropským kontinentem. Astrofaes, Dub Buk, Nokturnal Mortum, Lucifugum, Lutomysl, Kroda, Hate Forest či Drudkh z ní, bez ohledu na politickou příslušnost, tvoří jednu z největších zásobáren „black metalu“ vůbec. A právě se dvěmi posledně jmenovanými se váže jedno jméno. Roman Saenko. Člověk, který stojí mimo jiné právě u zrodu Drudkh, přináší na svých bedrech (jako ostatně každý rok) další zářez ukrajinské tvrdé zimy. Či snad odkazem léta nasáklého podzimu?
Album „Blood In Our Wells“ spatřilo světlo světa před několika měsíci a nemálo posluchačům včetně mě připravilo několik bezesných nocí při jeho poslechu.
Čekali jste nové prvky obohacující tvorbu ukrajinců o nečekané či snad progresivní elementy? Pak jste tedy čekali marně... Naprosto vše se drží zaběhnutých kolejí, které tak krásně fungovaly na rok starém „The Swan Road“. Radikálních změn zaznamenalo pouze logo. Tuhle změnu nechť si každý přebere po svém, mně se však to starší líbilo mnohem více. Menších úprav nám pak doznal také zvuk. Kvílivé kytary minulé desky nahradil nyní zvuk znatelně hlubší, čitelnější a po všech stránkách kvalitativně lepší. A jak je na tom hudba samotná?
Úvodní, povětšinou folklórní vložky jsou jen malou předehrou dlouhosáhlých, střednětempých opusů. Jsou také to jediné, co skladby odděluje, neboť jejich vyznění to opravdu není. Na „Blood In Our Wells“ nám pánové přichystali krom folkového intra pět jednotných kompozic. A nebýt právě oněch počátečních vsuvek, dalo by se klidně uvažovat o spojení všech skladeb v jednu. To, že by to absolutně nevadilo, je pravda pravdoucí. Skladby mají všechny do jedné stejný nádech, nálady a jejich vyznění se mění kdesi v průběhu času jim určených, a tak bychom i bez jejich dělení dostali z alba naprosté maximum. Jinými slovy, nuda by se tak ani tak nekonala.
Čas pomalu ubíhá a melancholické táhnoucí se melodie prolínají syrovou hudbu přesně tak, jak je třeba. Tu a tam vyhrávkou, jinde právě tou melancholií. Občas mírně zvolní či lehce přidají. Nic víc od nich nečekejte. Není totiž potřeba více očekávat. A nečekejte ani žádnou uhlazenost. I přes tu kupu dokonalých melodií se nejedná o nic lehce přístupného a do každé z pěti kompozic je třeba dokonale proniknout, aby jste mohli pochopit a nasát to, co se snaží „Blood In Our Wells“ dát najevo. I když hudebně kdesi jinde, celkovou náladou a vyzněním mi Drudkh připomíná finy Wyrd. Stejná melancholická a mírně depresivní atmosféra při smutnějších skladbách a stejné myšlenkové výjevy při rychlejších a pozitivnějších momentech desky. Dokonalá symbióza hudby a myšlenkových pochodů...
Jestli jsem kdysi u „The Swan Road“ slyšel, že je to jedno z mála opravdu kvalitních alb loňského roku, dám ruku do ohně za to, že poslechem novinky dostanete z téměř stejně stavěné hudby mnohem více. Zda je to zapříčiněno lépe čitelnějším zvukem, melancholičtější náladou nebo něčím naprosto jiným vám však nepovím. A ruku do ohně strčím i za to, že „Blood In Our Wells“ stane na pomyslném piadestalu diskografie Drudkh u mnohých z vás. To, že k nové desce nemám výhrad se možná někomu zdát nebude, avšak předkládá posluchači přesně to, co lze od takové hudby očekávat.
