Švédsko je země nepřeberných hudebních možností. Nejenom, že zde máme vybudovanou slušnou metalovou základnu, kterou není třeba nikomu přibližovat, ale vznikají zde i mimožánrová díla, které jsou stejně kvalitní. Když jsem si pročítal nabídku, co by se teda „mělo napsat“, padla mi do oka kapela MARTYRDÖD. Jedná se o hudební dílo, kde se snoubí black metal se špinavým punkem – crustem. A vážení, ve svém oboru jsou to fakt kofři. V roce 2012 v jejich nabídce přibyla další nahrávka „Paranoia“. Co se tohoto žánru týče, tak se musím přiznat, že odtud moc kapel neznám. Namátkově se mi vybaví možná ještě tak Wolfbrigade nebo Wolfpack a tím to – jak se lidově říká – hasne. Už na první poslech jsem si nové album oblíbil a bylo mi dopředu jasné, že u jednoho alba rozhodně nezůstanu, a musel jsem si opatřit i placku z roku 2005. Jen je škoda, že dostupného materiálů (když teda nepočítáme splitko a jedno EP z rané tvorby) od „Mučednické smrti“ není víc. K desce „Sekt“ jsem se zatím nedopracoval.
Cintů okolo bylo dost, mrkněme se tedy přímo na nahrávku. Nekompromisní rozpoutání vražedného crustu s black metalovými vlivy. Stáhne vás hluboko do světa temnoty přiživené švédským hardcorem. Syrové riffy dvou kytar tvořící temné melodie, nával bicích, špinavé peklo. Dalo by se napsat i velice odborné hodnocení, že hrají pěkně od podlahy, ale do takto zkušených hodnotících závěrů se raději pouštět nebudu. Na „Paranoia“ se MARTYRDÖD dle mého skromného názoru předvedli ještě víc, než na „In Extremis“, jenž je o 7 let starší. Rovněž nečekané, já vím. 39 minut uteče jako voda v Chomutovce.
Těžko se mi hledá song, který bych po prvním poslechu adresoval do koše, takový se zde snad ani nevyskytuje. Sice jsou zde kousky, kde je víc crustu než blacku, ale to není na škodu. A nemohu si odpustit menší poznámku: Oproti ostatním zástupcům ze Švédska jsou MARTYRDÖD tzv. „Harder, Better, Faster, Stronger“ (ano, je to song od Daft Punk :-D). Když už jsem to teda takhle okecal, tak by se asi slušelo říct něco tím závěrem, aby to prostě nějak vypadalo. Nejsem teda žádný punkáč, ale čas od času se rozhodně vyplatí sáhnout po něčem takovém. Tím spíš, když je tam přítomen „ten náš black metal“.
Nečekejte tedy, že by vás „Paranoia“ při sebemenším sblížení unudila k smrti. Dost lidí vyrůstalo na kapelách jako The Offspring nebo The Exploited, i když teď jsou už hudebně někde jinde, a ve mně tohle album probudilo staré časy. Tudíž jsem rád, že jsem se s touto nahrávkou dostal do kontaktu, a když na nejvyšší hodnocení to nebude, tak pořád je to věc, která si pozornost zaslouží. Panksnotdet!
