Pravdou zcela jistě bude, že právě Koldbrann patří ke špičce toho co si může norská black metalová komunita v posledních letech dopřávat... Pravdou také zcela jistě bude, že právě ty mladší skupiny (s daty vzniku někdy okolo počátku nového milénia) udávají v posledních letech statut kvality, často svou aktivitou, nadšením, a pokud chybí toto, pak rozporuplnými názory či činy. Koldbrann je, dalo by se říci, takovou šedou myškou uprostřed toho všeho, která již na sebe myslím dosti upozornila, ale na ten hlavní úder teprve čekala. Nastal okamžik zdvihnutí ukazováčku právě teď?

Stylový odsun oproti tři roky starému "Nekrotisk Inkvisition" by byl věcí takřka paranormální, tudíž vše kráčí v kolejích, kterým si leckteří z Vás přivykli. Velmi mě těší, že nechybí ona hrubá a výrazná výslovnost ve frázování, vokál je autentický, tak jak tomu bylo i na prvotině. Hlavně ale šlapavé rytmy „tupě“znějících bicích byly zachovány a zejména v rychlejších pasážích (důkazem budiž ihned první „Alt er Befengt“) si je lze bezprostředně vychutnávat - výrazně znějící, ale přesto výborně, co do hlasitosti, nazvučené.
Je zcela jasné, že kapela se nechává ovlivňovat jak dobou pro black metal předpotopní, tedy thrash metalem – tyto postupy jsou cítit hlavně u vyhrávek, stejně tak i ranným black metalem a těmi staršími kapelami. Nic není ale tak extrémní kopírkou jak by se zdálo. Je třeba si položit otázku, zda-li by byla progresivita v takovémto stylu na místě. Z mého pohledu nikoliv.

U Koldbrann si rovněž cením, že hudbu balí do velmi příjemně se poslouchajícího hávu s osobitým kouzlem, kde postupy, které neslyšíte poprvé (zřejmě ani naposledy:)), nenarušují celkový feeling alba. Je zřejmé, že se nesnaží hudbou na „Moribund“ posluchače nijak konejšit či ukolébávat... časté změny temp, vyhrávky a nenávistně zhuštěná atmosféra, kterou neprostoupí ani sebejistější zrno odporu. Nechat se ale albem pohltit, do oné mlhy se vnořit, to je úkol ryze snadnější... A také pravděpodobnější. Neřekl bych, že „Moribund“ je albem nějak obzvláště přístupným, naopak, nezaujalo mě ihned.
Zhruba do ¾ nahrávky se daří většině momentů držet si vysoký standart - výhybka přeskočí vždy v pravý moment a možnost nástupu stereotypnosti je zažehnána. Konec alba mi již ale trochu vadí. Hráčské schopnosti se nijak nesnižují, zbytečné natahování mi bohužel nesedí. 11 skladeb disponuje hodně nadsazeným časem 60ti minut, a to je moc velké sousto na to, aby bylo nadšení nesmrtelné.

Novince bych tedy vyčetl jedinou věc – vrchol z mého hlediska přichází moc brzy. Moc brzy na to, aby jeho účinky přetrvaly po zbytek hracího času.
„Moribund“ je úkazem toho, jak lze na úkor brutality vklínit i techniku, vše zaobalit do precizního zvuku a dopřát posluchači z každého poháru vína něco svého.
Někde jsem četl recenzi, kde autor přirovnával „Moribund“ k poslednímu počinu Endstille. Samotnému by mi to na mysl asi nepřišlo, když nad tím však přemýšlím, přirovnání to není vůbec neadekvátní. Samozřejmě jen lehce vzdálenější, ale jako záchytný bod poslouží dobře. Pokud jsem u novinky Besatt řekl, že se jedná o nejvyspělejší album v historii kapely, nebudou má slova jiná ani zde. Není důvod. Jen pozor, aby vaše sněť slezinná nezažila urputný šok a pod tímto náporem nestala se skomírající...