Nyní si budeme povídat o jednom temném seskupení, kterým je holandské duo NACHTVORST. Depresivní scénu obohatili svojí přítomností v roce 2007 a od té doby se činí. Po dvou demech v roce 2009 debutovali ceněným albem „Stills“, po kterém přišlo ještě EP „Meditations I“. Moje setkání s NACHTVORST proběhlo až nyní u letošní novinky „Silence“, proto jsem prost srovnávání s minulostí. Tím jsem osvobozen a mohu s čistým rejstříkem osobních empatií lehčeji vklouznout do světa ponurých vleklostí tichých bažin.
Přiznávám, že se mi materiál líbí i hnusí zároveň. Záleží na momentální náladě, ve které si připustím oba Holanďany k tělu.
Depresivní materiál se přelévá ze sludge do tísnivého blacku s velkou příměsí špinavého doomu. Nečekejte žádné hezké melodie a už vůbec ne romantiku. Lehce omamnou příchuť loku ze stoky mi připomněla nálada jednoho večera, když jsem si četl „Nikdykde“ od Gaimana. Vzpomněl jsem si na „Silence“ a onu šedou pitoreskní atmosféru si zopakoval. Zlo black metalu se zde nekoná a nevysvobodí vás svým vášnivým hněvem a krutostí. Jen zmar, bolest a pořád ta špína. Ona zde stále kape z kytarových songů jako šťáva z grilu. Jenže nevoní.
„Silence“ se rozjíždí po divném, jakoby zkaženém pokusu o intro v podobě pár rozskřípaných tónů, úvodu, který je začleněný do vcelku veselého songu „The Serpent‘s Tongue“. Myšleno poloironicky a s ohledem na zbytek. Monotónní valivou hustotu humanizuje střídavý murmur s jedovatým skřehotem páně Erghala. Je ironické, že v podobných seskupeních je řev tou přítěží, kterou neskousne běžný posluchač a tvrdí, že být v té muzice hezčí zpěv, dalo by se to poslouchat. Ne zde. Ani si nevšimnete a celé to najednou ztiší v následující instrumentálce „After“. Vzápětí se NACHTVORST naježí a při tuca tuca vyšinutém black and rollu se roztočíte zoufalostí člověka, co byl položen na lopatky a nemůže se zvednout, a tak zuří. V podobné, ale už okatě klidnější „Gentle Notice of a Final Breath“ se na tíze opět přidá a ta vás bude trápit bezmála 12 minut. V písni „A Way of Silence“, které předchází opět raně anathemovská instrumentálka „…before“, roztáhne NACHTVORST svá bahnitá křídla a předvede, co dokáže. Krásné melodie se zastřeným čistým zpěvem na závěr jakoby utiší rozjitřené nervy, aby se vzápětí rozběsnila do temp na celé desce nevídané, neslýchané. Čistá katarze chovanců blázince s maniodepresivní psychózou se všemi svými zvrácenými slyšinami i vidinami.
Šestero písní na ploše 52 minut neplní úkol kolekce hitů. Je to jednolité spektrum o dvou odstínech šedé. Je to vynikající materiál nebo nudný, stokrát slyšený póvl? Záleží na každém jedinci a jeho vkusu a zkušenostech. Mě osobně nepřekvapil styl, který jsem v různých podobách zvyklý slýchat v nemalém množství. Spíše mě zarazil fakt, že pokaždé, kdy jsem se chystal pustit a naposlouchat si tak toto album, jsem byl naplněn nechutí až odporem a pocitem, že už vše znám nazpaměť a všechno stojí za pendrek. Když se ale rozjel úvodní riff „The Serpent’s Tongue”, zaradoval jsem se a ona radost mě nepustila nikdy dřív, než skončilo poslední pípnutí závěrečné epičnosti„A Way of Silence“.
I nyní po delším čase jsem naježený námahou z konečného verdiktu. Pro doomaře málo smutné, pro blackery pomalé a beze zloby. Pro modernisty nemoderní a pro konzervatisty divný. Jste takový posluchač? Je Silence určené právě pro vás!
