V roce 1184 byla v Sogndal (Norsko) spáchána bitva. Za pár let se rozhodl tuto událost uctít Valfar, „ein Windir“ – člověk znalý historie – a hlavně frontman dnes již neexistující kapely WINDIR, jenž má v dnešní době plno příznivců, mezi které se řadím například i já. O bitvě toho moc nevím, nejsem Valfar, takže alespoň této sekci, kde se vytahují z prachu slávy hudební skvosty, tuto desku přiblížím. Pokud tedy patříte mezi sektu „W“, neměla by vás tato recenze minout. WINDIR jako takový je ale v norské metalové scéně hodně velké jméno, takže si myslím, že se asi nenajde nikdo, kdo by váhal, oč se jedná.
Kapela, jenže vznikla jako „jednochlapovka“ v roce 1994 k sobě postupem času přibrala týpky, kteří si po Valfarově smrti vytvořili kapelu Vreid, nebo případně Mistur, či Cor Scorpii. Dohadovat se o tom, jaký pohrobkovský projekt je lepší, je myslím zbytečné. Každý má svého favorita. Tím mým je rozhodně „Mistur“. Dál okolnostmi kolem smrti Valfara zabývat nehodlám, jelikož se nám blíží desetileté výročí, kde se toho pak jistě sepíše více. Tudíž se můžete už teď těšit a při momentálním čtení si holt (nedá se kroutit) musíte vystačit s tímto střípkem.
K albu „1184“ jsem se dostal až v době, kdy byl Valfar mrtvý, tudíž WINDIR jsem naživo nikdy nespatřil. Přeci jenom je to již 8 let a v roce 2004 jsem ještě nebyl dostatečně „zlý“ na to, abych mohl toto jet. Je to jednou ona „relikvie“, takže album zde nebudu nijak shazovat, jelikož to bych byl sám proti sobě. Vstupním songem je „Todeswalzer“, který nám už sám o sobě říká, o čem asi album bude. Směsice vikingského metalu se jeví jako celkem návyková. Sice to není žádné skinheadské arcizlo z amerických hřbitovů, ale věřte, že i tak má nahrávka něco do sebe.
Občas se mi stává, že čím víc toho chci o něčem napsat, tím míň mě toho napadá Zajímavým ukončením alba je pak skladba „Journey to the End“, což se mi při poslechu vždy jeví jako Valfarův testament. Nebyl to sice kolega Mozart, ale vyndal si to docela slušně. Věc se taky jeví jako fakt, že elektro pasáž se může líbit uberzlým blackmetalistům. Těch už sice v dnešní době tolik není, ale určitě se někdo takový najde, nemám pravdu, he? (já to nejsem, čemusižel)
Nač to tedy dál okecávat. O kapelách, jež bych mohl směle označit jako„srdcovky“, je sice dost, ale pořád ne všechny si na mě vybrali své místo jako právě WINDIR. Ono písmeno „W“ na mých zádech asi hovoří za vše. A pokud ne, tak „bitch please“.
