Bavorští FREITOD jsou na scéně zhruba sedm let a mají na kontě dvě desky. Jejich depresivní black metal, kterým se prezentovali na nadprůměrném debutu „Nebel der Erinnerungen“, je minulostí. Black metal je pryč, zůstal pouze havraní skřehot bubeníka R. Seyfertha, který ale opustil hlavní stanoviště a víc prostoru získal G. Eisenlauer (DAWN OF DESPAIR, DECIBEL REBELS, WINTERGATE, ex-WOLFTHORN), který vedle čistého zpěvu ještě obstarává kytary a basovku. Oba jsou zároveň jedinými členy FREITOD.
Sedmero skladeb na ploše 52 minut, vydaných opět pod značkou podzemního labelu VÁN records, nabízí svěží sbírku zadoomaného soundu, který navzdory bezvýchodnosti a smutku tryskajícího z písní působí energicky a svým způsobem i sympaticky. Album zdobí krystalický zvuk, ve kterém je slyšet každé cinknutí. Oproti debutu sice ubylo temnoty a špinavosti, ale zase přibylo nápadů, pánové o dost vyrostli coby tvůrci i hráči. Cítíte z nich jistější výraz, který nasbírali za ty roky hraní nejen s FREITOD, ale i s dalšími seskupeními. Docela mě tím překvapili, protože mezi oběma alby jsou pouhé dva roky, ale rozdíl je opravdu markantní a kapela je o třídu výš.
Hned na úvod silně zapůsobí svižný rozjezd titulní „Regenjahre“. Je to jasná hitovka. V této písni se naplno projeví devíza FREITOD – tah na branku, dokonale propojené zpěvy, které, byť rozdílné jako den a noc, ladí k sobě opravdu neskutečně. Doslova jako dva sladěné nástroje. Následující „Der Traumsturm“ rozvíjí motivy z předchozí pecky obohacené o prostřední část, kde zavítáme až někam, kde před lety vládli The Gathering. Podotýkám, že milovníci old schoolu a odpůrci zpopovatělých kapel by se „Regenjahre“ měli obloukem vyhnout. FREITOD zaujme spíše fanoušky tvorby sice vzdálených, ale pro líbivé melodie ne zas tak odlišných Alcest, Todtgelichter, trochu Agrypnie a díky poslednímu 12minutovému opusu „WennAllesZerbricht” i Katatonii v pradávných dobách depresivního black doomu „Dance of december souls”. Závěr desky v podobě posledních dvou písní nabízí to nejsilnější z celého materiálu. Už zmíněná „WennAllesZerbricht” a dokonalá rockovka „Nechtssangend“ s těmi nejmelodičtějšími bicími, které jsem poslední dobou slyšel. U bicích se na chvíli zastavím. Nejsou takové, jaké předvádí např. Martin Axenrot či Asgeir Mickelson. Jsou jiné, barevné, lehce řečeno i roztančené a hlavně melodické. Tím nechci říct, že zmínění pánové nehrají barevně a melodicky. To, co popisuji, se musí prostě slyšet. Je vidět, že tento zpívající bubeník má cit pro harmonie a svými party pro bicí se snaží nejen rytmicky vést, ale i rozvést strunné a klávesové nástroje.
Z „Regenjahre“ vybočují dvě skladby. Jsou jimi black metalová hoblovačka „Leztes Wort“, která zaujme na víc zátahů a následují „Sterbenswet”. Ta je ovšem pravým opakem „Leztes Wort“. Doslova z ní kape medíček a prostota. Navíc pánové zapomněli být soudní a píseň, která absentuje dobrým nápadem a jeden dva neustále opakuje dokola, natáhli na bezmála 9 minut. To se opravdu nedá vydržet a výsledný dojem celé desky hází nemilosrdně dolů. Škoda. Nebýt tohoto omylu, jednalo by se o svižnou, hitovou a nápaditou desku, kde se nebojí tvůrci propojit metalovou hustotu s příjemně promyšlenými rockovými melodiemi.
Myslím, že teprve třetí deska ukáže, co FREITOD vlastně umí. Toto staré pořekadlo většinou sedí jako pomyslná prdel na hrnec, proto pevně věřím, že pánové pro příště vynechají takové zbytečnosti jako „Sterbenswet“ a rozcupují nás na cucky!
