Pohoda a spánek na pokoji v penzionu byly přerušeny zvoněním budíku a nastal čas vstřebat včerejšek a nějak se trochu psychicky připravit na dnešek s vědomím, že se začne přesně v ohlášený čas a první půlhodina bude patřit pořádající PANYCHIDĚ. V 16:00 se tedy rozeznělo intro a chlapi nastoupili na plac. A hned první skladbou překvapili, poněvadž jsem měl pocit, že jí nedokážu identifikovat. Že by novinka? Není totiž žádným tajemstvím, že se v táboře Plzeňanů chystá nová deska, a tak si doufám neuříznu ostudu, budu-li tvrdit, že úvodní skladbu jsem nepoznal, že nešlo jen o prostou sluchovou iluzi vytvořenou ne úplně čistým zvukem. Dál už jsem se poměrně orientoval, přestože vše znělo úplně jinak než předtím. PANYCHIDA totiž nepřekvapila jen novým sestřihem vokalisty vlčáka, ale především přepracováním aranží jednotlivých skladeb. Přesto, díky prvkům pro kapelu typickým, bylo poznat, co se hraje. Zazněly tak skladby z obou regulérních desek – „Running out of Rules“ z debutu… titulka z dvojky a i něco z posledního EP (Rod Havrana)… přiznám se, že jsem si náramně zaskákal a věru rozhýbal krk ztuhlý po včerejšku. V závěru koncertu opět zapracovala mrška technika, když Honzovi praskla struna a ten spokojeně odešel z pódia, vše pak doháněl Míra, jenž se vytratil podobně jako Honza, ovšem jen pár kroků pod pódium, kde si to náramně dával a vázal na sebe davy hrozičů. Naprosto se zaskvěl bubeník a mírným zklamáním pro mě mohl být jen nejistý (možná špatně slyšený) Vlčák. Časem se zlepšující zvuk byl ve finále našlapaný, až agresivní, a set bych snesl delší, ale přídavky by stejně nepřišly, i kdyby technika nezklamala.

„Paměti“ od ŽREC mám osobně zařazené v letošní česko-moravsko-slezské TOP5 a zvučení druhé kapely mi přišlo snad nekonečné. Loni na Beltinefestu v Praze patřili ŽREC k ozdobám. Vzhledem k tomu i k novinkovému počinu se bylo nač těšit. O úvod se postarala „1066“ právě z novinky a zdálo se to být, až na pár drobností, velmi dobré a publikum se bavilo. Sálem se neslo „Vyzvi Žerče mrtvé druhy…“ a já znalostí textu vybaven jsem se rozhodl si projev chlapíků z Vysočiny odeřvat s nimi. Při „Raráš Rakaša“ jsem řval jak pominutý a i se u toho dost hýbal. Skoro celou skladbu, než jsem si uvědomil, že jsem mimo, a nebude všechno tak, jak by mělo být; zvuk se mírně zhoršil a Černobogu žel nejen směrem do fanoušků, ale i na pódiu do odposlechů. Toho si zkrátka všimnete, že to začíná skřípat a kapela se úplně necítí. V „Pamětech“, na něž jsem se těšil patrně nejvíce, se pak z pocitu stala jistota. Je škoda, že Ingvarr s Marvinem tak krásně několikrát vyladili vokály náramným způsobem a ve finále došlo k malé tragédii, s refrénem nedokázali nastoupit hned nadvakrát. Na pódiu se prostě muselo něco stát s tím, co šlo do odposlechů, jinak si to vysvětlit neumím. Je to velká škoda, a musím vzdát chlapům hold, že to nezabalili a dotáhli nejen „Paměti“ do konce. Mně se stát něco podobného, na 99% bych to zabalil a z pódia odešel. „Krev předků“ pak byla famózní a díky za ní. A ŽREC mají můj velký respekt za ten přístup, i když jsem zažil už jejich lepší dny. Jdu se trošku provětrat, než se ke svému vystoupení nachystají HEIDEN.

Jelikož jsem dorazil později a kolega Darkangel si na svá bedra vzal předešlé spolky, následující dvě kapely jsem si vzal do parády já, neboť jsme jen lidé a musíme jíst. Zatímco kolega brzce večeřel, já se vydal podívat na kluky ze štatlu. HEIDEN jsem viděl nesčetněkrát a prakticky vždy mě dokázal jejich set uspokojit. Čekal jsem, jestli se jim to povede i tentokrát, protože po velice vydařeném pátku jsem si říkal, že v sobotu mě jen tak něco neodrovná. HEIDEN svůj set pojali „doloresovsky“, tzn hráli skladby jen z posledního alba. Myslím, že důvod je, že se natolik kapela posunula, že už k jejich současnému stylu nic staršího nejde. Desku „Dolores“ mám rád, o tom není pochyb. Její živá prezentace, i když měla skvělý zvuk a vše bylo jak má, mě však tentokrát nijak výrazně nechytla. Nechci kluky nějak pohanit, ale nabyl jsem dojmu, že buď je „Dolores“ vhodný jen na malinké klubové akce anebo prostě není tak šitý na živé hraní. Něco mi tam prostě nesedělo, i přes to, že vše bylo odehráno a odprezentováno, jak mělo. Těžko tedy říct, v čem je zakopaný pes… :)

Další akvizicí, která se chystá na pódium, jsou rumunští DIN BRAD, což je pro ty, kdo jim jméno nic neříká, boční nefolkový projekt členů Negură Bunget. Na svém kontě mají desku „Dor“, kterou jsem však doposud neslyšel. Byl jsem však na vystoupení více než zvědavý, neboť mám neofolk vcelku rád a navíc to bylo velice zajímavé zpestření do všeho toho zlého metalu. Inia Dinia se opřela do svých kláves a zaplnila sál svým krásným hlasem za doprovodu mystického bubnování. Pomalé, vláčné a snivé rytmy se nesly v pomalých tempech, které rozkolíbávaly tu hrstku přihlížejících, kteří měli zájem vystoupení DIN BRAD shlédnout. Po druhé skladbě, kdy Negru ponechal své „bicí“ ladem a přistoupil k čemusi, co bych přirovnal k rumunské verzi cimbálu, hudba doznává první změny. První a dá se říct i poslední. Cimbál je slyšet jen zlehounka, stejně tak, jak ho Negru šimrá paličkami. Vydržel jsem celkem 4 skladby a pak jsem i já odešel do restaurace něco povečeřet, neboť po celou dobu se prakticky nic nezměnilo. Monotónní projev sličné Iniy, téměř neměnící se rytmy a klávesové plochy mě vůbec nestrhly. Kdyby byla kapela na nějakém nefolkovém festivalu, jistě bude atmosféra vhodnější a kapelu bych si tak možná i vychutnal. Na Phantoms šlo sice o pěkné zpestření, ale mě samotného vůbec nezasáhlo.

Jak jste se mohli dočíst v reportáži z prvního dne, „náhradníkům“ FDK se dařilo náramně a nahradili odpadnuvší Ahnengrab více než dobře. Ale co na plat, Němce jsem vůbec neznal, zatímco na vystoupení slovenských Hromovlad jsem se vskutku těšil. I ti ovšem měli náhradníky. Náhradníky, kteří v mé mysli vyvolávali vícero obav. Jednak jde o kapelu rakouskou, a hlavně a především jsem příliš nevěděl, jak vlastně zní „barbarian thrash metal“. Úvodní intro nenechalo nikoho na pochybách, oč půjde… vytrženo z filmu „Conan“ a barbaři se během něj naskládali na pódium zdobení kožešinami na ramenou, aby spustili svou barbarskou jízdu.

„Barbariáááán bitchfuuuuuuuckkkkkkkkkkkk!“

A bylo vymalováno. Kapela pumpovala do publika neskutečné laviny energie thrashmetalového běsnění doplněného o náramnou pódiovou show, ze které mrazilo i přes pekelné vedro v kotli. Metalový živel se vléval do žil nejen mě, ale i všem kolem, na pódiu se točily vrtule a pod ním se vytvořil regulérní most pit, hehe. Většinu setu tvořily skladby z „Barbarian Steel“ a vlastně to ani jinak nešlo, protože letošní deska je jejich debutem. A když si připravili skutečnou lahůdku v podobě coveru „One by One“ z Abbathovy dílny i s věnováním nám fanouškům, protože jsme přeci přijeli na black metalový festival a ne poslouchat thrash metal, mohli si TULSADOOM prakticky manipulovat s publikem, jak chtěli. „It´s a Grimm and Cold!“ Nutno říct, že byli prozatím snad jedinou kapelou, která posléze přidávala, alespoň, co jsem registroval. Tak tohle se maximálně povedlo a podobně jako FDK i TULSADOOM zvládli roli „náhradníků“ na výbornou a dokonce se postarali o největší překvapení celého festivalu. Litoval jsem jen malinko až deathového projevu vokalisty Kinga Totolvy a hodně toho, že nebyl kolega Dalihrob… létali bychom oba nejspíš vzduchem. Zkusíme to napravit v lednu, kapela by si podle svých slov ráda zahrála v Česku, Polsku či východním Německu.

THE STONE jsou pro mě veličinou, podle mě s každou deskou ještě narůstající a ani jejich vystoupení nešlo proto vynechat. A stihnout nějaké to nesvaté intro, hlavně, jak říkal Dufaq. Inu vězte, že nic takového se nekonalo. Ono se toho nekonalo víc a výkon klasické koncertní sestavy mi přišel poměrně vlažný. Zopakuji už tisíckrát zopakované, měl jsem opět blbý pocit ze zvuku, a i tím to mohlo být. Pokud navštívíte naší galerii, najdete v ní záznam „Pred licem novog boga“ a přestože je zvuk na něm přebuzený, stejně z toho poznáte, jak kolísá. Obecně bych mohl říct, že kapela se během vystoupení příliš nevracela do minulosti a hrála z poslední desky. Určitě zazněla „Sekao duboko, zakopao plitko“, ze které jsem už neměl vůbec nic, naopak relativně jsem si užil „Nikad blizi smrti“, celkově to ale pánům ze Srbska až tak dobře jako dřív nehrálo a já byl unavený a zklamaný a ani na hudebnících jsem nepozoroval, že by se výrazně bavili a měli potřebu se nějak více angažovat v nějaké spolupráci s publikem. Kde je ta energie třeba z pražské zastávky „Omnious doctrines over Europe“, která mě tehdy tolik uhranula, to opravdu netuším. Ze Srbska mi tak mnohem víc sedli včera Kozeljnik.

První kapelou sobotního dne, vlastně druhou, zapomněl jsem na výborné FDK, která dokázala rozproudit krev v žilách, byli právě THE STONE, kteří i přes trošičku přepálený zvuk, rozjeli ještě větší peklo, než si pamatuji z minulosti. Nebudu nijak dlouhosáhle pět chválu, vše důležité již zmínil kolega, ale nemohl jsem si odpustit napsat nějakou chválu, abyste si nemysleli, že mě v sobotu nic nezaujalo. :)

VULTURE INDUSTRIES! Já se omlouvám! Věděl jsem, že tahle kapela má obrovský potenciál, ale vždy jsem je spíš přehlížel, protože pokud hráli v Plzni, doprovázeli jednu z mých nejoblíbenějších kapel – Helheim. Tudíž má soustředěnost nebyla vždy stoprocentní, to až dnes. A musím říct, že nic tak profesionálně vyladěného a vyšperkovaného jsem neviděl pěkně dlouho. Skvělá, vpravdě skvělá pódiová show mísící to nejlepší co nabízí šílenství na jedné a nadšení pro věc na straně druhé. Bjørnar a spol. dělají metal tak, jak ho nedělá snad nikdo jiný na světě, dobře vědí, co páchají a vyloženě se tím baví, což se pak na výsledku projeví. Jo, tak tohle byla pohodičkáá, pohoda…prdelky… košilky… kšandičky… pejzičky… K tomu není moc co dodat, jen že Panychida má štěstí na kámoše, nebo čich. :) Příště je zase nezapomeňte dovézt.

Ano, ano, ano. Takhle se dělá hudba, takhle se užívá živý koncert, takto se to má správně rozjet. Bjørnar a jeho partička mi už potřetí dokázala, že když se chce, všechno jde. Nasazení, které kapela do svých vystoupení dává, je nepopsatelné. Ze všech členů radost a euforie přímo sálá. VULTURE INDUSTRIES opět nezklamali a i kdybych je viděl po desáté, pořád mě budou bavit.

Poslední kapelou sobotního večera je velice očekávaná NEGURA BUNGET. I já jsem byl netrpělivý, jak jejich vystoupení dopadne. Od personálních změn jsem měl možnost je vidět dvakrát a vždy to stálo za starou belu. V Plzni však předvedli zatím nejlepší set, co jsem měl v nové sestavě možnost vidět. Ale tím tak končí veškerá chvála. Potěšilo mě, že zahráli samozřejmě něco ze staré tvorby a hlavně z „Om“, ale když to opět srovnám se „starou“ NB, je to nebe a dudy. Ať se nová sestava snaží, jak chce, NEGURA BUNGET to už prostě není. Křičte na mě, žďuchejte do mě, nadávejte mi, ale prostě ne. Žádná husí kůže, žádné snění, nic podobného se nekonalo. Mystické krajiny Transylvánie pod novou sestavou prostě v klubu neožívají. Je to jen jakési divadélko, které má diváka opít rohlíkem. Tak jak mě nijak nenadchli Dordeduh, tak se to nepovedlo ani Neguře. Je to velká škoda, protože Rumunsko definitivně přišlo o svou, donedávna, nejkvalitnější black metalovou akvizici.

Jen pár slov závěrem. Šestý ročník Phantoms of Pilsen byl zvláštní. Technicky nebylo vše úplně ok, organizačně zase naopak. Myslím, že kdo nepřišel, se o dost připravil, protože celkově se akce vyvedla. Beru si z ní i malé poučení; dobrý festival nedělá ani zvuk, ani technika, ani počasí… Dobrý a kvalitní festival dělají lidé a lidičkové – pořadatelé, kluci v červených CREWavých tričkách, lidé na pódiu i pod ním, zvukaři a občas, možná i někdo z nás novinářů. Ale bez těch před námi by to nešlo. Nemůžu poděkovat všem, ale dvěma bych určitě měl, Honzo a Míro - díky! Nenechte se odradit menší účastí návštěvníků, než se předpokládalo. Nashle za rok.

Text kurzívou: Dufaq