Lístky na Bunker, dvoudenní minifestival v Oslu, jsem koupil v podstatě pouze jako záminku, abych se mohl vypravit do Norska, okusit jeho přírodní krásy a navštívit hlavní metropoli. Ač by věru bylo o čem psát, nenechám se vyrušit pěknými vzpomínkami a vyberu z nich pouze sobotní večer v Parkteatret, tedy klubu, kde se koncert odehrával. Musím si jen postesknout, že ceny (nejen) za koncerty jsou v Norsku na našince poněkud přepálené, a tak jsem byl nucen oželet páteční část festivalu, která byla z toho, co jsem slyšel, také pořádně našlapaná. Ale zpět ke klubu. Budova zajímavá sama o sobě, především svou minulostí, byla jedním z prvních Biografů v Evropě (již v roce 1907), nyní využívána spíše jako koncertní sál a bar. Metal zde moc často nehraje a soboty jsou vyčleněny pro, cituji, „disco for children“. Tento víkend se zde ale okolo sedmé hodiny začali stahovat zastánci černého kovu a po krátké debatě se security– fotoaparát ano/ne – jsem vítězně dorazil do decentně osvětleného sálu.
Jako první byl na vývěsce psán DJ FENRIZ, kterýžto se poměrně včas i ukázal, na což v ČR nejsme zvyklí, a tak jsem se většinu jeho „setu“ napájel pivem. Nejsem tedy s to říct, zda jen stál na pódiu s nápisem NO REQUESTS a pouštěl své oblíbené fláky, nebo opravdu mixoval dvě metalové písně do sebe (opravdu tam nějaký minipultík měl). Když jsem byl duchem i tělem relativně přítomen, postával vedle něj Nocturno Culto a Fenriz si pod vousy zamumlal „New Darkthrone song...“. V tu chvíli bylo v sále z původních avizovaných pětiset vyprodaných lístků zhruba třicet přítomných vlastníků a kdo ví, kolik z nich tu píseň vůbec zaznamenalo. Z této ukázky z alba jménem „The Underground Resistence“, které má vyjít tento rok, je jasné, že půjde o svojsky temný rock’n‘roll, jak jsme u Darkthrone zvyklí, jen se silnější atmosférou a několika prvky, které jsem u nich ještě neslyšel.
Na následující BOMBERS se už začal mírně zešikmený prostor před pódiem plnit slušnějším množstvím lidí. Ne každý klub se honosí oponou, ale musím uznat, že když se roztáhne a kapela začne hrát, je to velmi efektní. Tedy BOMBERS nejsou úplně regulérní kapela, nýbrž cover band Motörhead určený hlavně pro zábavu. Basu a zpěv zde obstarává Abbath z proslulých Immortal, o kytaru se stará Tore, frontman The Batallion, na jehož energický projev si můžete pamatovat z Phantoms of Pilsen 2011. Bylo na co se těšit, a opravdu – hudebníci vytahovali jeden hit Motörhead za druhým a v mezičase mezi písněmi hýřili humorem. Bohužel pro českou část obecenstva humorem v norštině. Musím uznat, že Abbath napodobuje Lemmyho více než zdařile. Občas mu sice utekl nějaký ten blackový výkřik či typická Immortal póza, ale tahle kapela se nesnaží být klonem, jde jim hlavně o zábavu. Účel splněn. Zvuk byl ideální. Tore řádil s kytarou a jako vždy si vystoupení užíval měrou vrchovatou, i když musím podotknout, že výše zmíněné vystoupení The Batallion v Plzni bylo ještě energičtější. S „Killed by Death“, kterou mám velice v oblibě, se set blížil ke konci a já byl naplněn dobrou náladou a pln očekávání jsem vyhlížel další kapely.
Mělo to být první a poslední vystoupení DJEVEL vůbec. Kolik je na tom pravdy, to teprve zjistíme. Vždy pro mě byli kapelou s oldschoolovým vyzněním a se svojí zvláštní atmosférou, a byl jsem zvědav, zda jí dokážou dosáhnout i na pódiu. Z první „Djevelheim“ a jejích vazeb byl zřejmě rozladěný zvukař, výsledek byl tak přehulený, že hudba, kterou hudebníci skutečně hráli, nebyla téměř poznat. Škoda. Tím byla první hitovka bohužel zabita. Zvuk se začal postupně vylepšovat, čistá baskytara hrála o mnoho víc nahlas než na albu, což kupodivu nevadilo – naopak jsem si ji vychutnával. Ač jsem byl nucen manévrovat s foťákem mezi přibývajícími lidmi a fotit ve světelně nepříznivých podmínkách, občas jsem se přistihnul, že jen stojím, čumím a poslouchám. Ano, atmosféra z alba se přenesla na celý sál, ve zkamenělé pozici jsem nebyl sám. Zhruba v polovině setu se ale stalo něco podivného, co mi osvětlila až následná návštěva stránek Bunkru. Jelikož jsem se během svého výletování po Norsku nedostal na internet, nemohl jsem si přečíst, že se v půlce setu vystřídají DJEVEL se svojí sesterskou kapelou NETTLECARRIER, která zahraje část materiálu z debutní (tuším ještě nevydané) desky. Takže tedy odešel zpěvák (jinak je sestava stejná) na jeho místo za mikrofonem se postavil baskytarista. Zmatek pokračoval, protože po dvou písních, které jsem nepoznával, přišla další a já nemohl uvěřit, že by odchod zpěváka tak výrazně změnil hudbu DJEVEL, a netušil jsem, o co jde. Když jsem se ale vykašlal na zbytečné myšlenky, užil jsem si i zbylé písně (které mají, světe div se, podobný feeling jako předchozí „Ďábel“) s jedinou výjimkou, a tou byla z nějakého důvodu baskytara. Jak se mi v první kapele líbila, v druhé byla už trošku otravná a nehrála tak zajímavě (za což nejspíš může fakt, že basák najednou i zpívá). Dalším mínusem bylo, že kytaristu, který měl hlavní zpěv podporovat svým vokálem, někdo tak ztlumil, že bylo jen vidět, že otvírá pusu jako ryba na suchu. Podruhé škoda. Tak jako tak DJEVEL / NETTLECARRIER sklidili nadšené ovace a opona se zatáhla.
TAAKE jsem v České Republice vždy nějak omylem minul, potěšilo mě tedy, že mám možnost zhlédnout je na jejich domácí půdě. Jejich vstup s oponou byl velice epický. Zklamání v podobě zmrveného zvuku se neopakovalo, naopak jsem měl možnost vychutnat každý tón. A vskutku, první dvě až tři písně jsem si náležitě užíval. Hoestova démonická image také nebyla od věci, ale v průběhu dalších skladeb mi na něm něco stále víc a víc nesedělo. Snad je to pouze můj pocit (dle okolo pařících Norů nejspíše ano), ale nějak jsem mu jeho vycvičené zlopózy věřil stále méně. Nepřidalo tomu ani jeho neustálé urovnávání spony na opasku s norskou vlajkou (v suvenýrech možno koupit cca za 50 NOK), a když spustil svou oblíbenou kratochvíli s balením se do norské vlajky, už jsem byl poměrně znechucen. Ne, jeho vokálnímu projevu nelze vytknout nic. Když ale tato show pokračovala i u mé oblíbené písně z „Nattestid Ser Porten Vid“, nevydržel jsem a vypadnul jsem raději z ven klubu kouřit. Nemám v úmyslu fanoušky urazit, sám si ale nechám TAAKE pouze na reprodukovaný poslech.
Následující a poslední kapelu večera ,SHINING, jsem očekával nejdychtivěji, přestože byli jako jediní vystupující švédského původu. Během prvních dvou písní bylo nejdříve třeba vytříbit zvukovou stránku vystoupení, přidat zpěvu na hlasitosti atp.. Poté Kvarforth zahlásil „Welcome the man who destroyed Mayhem...“ a do popředí se vpotácel Maniac (který se zde po okrajích motal již nějakou dobu a chlastal) a začal se řezat po rostoucím pivním bachoru. Od té doby začalo být vystoupení poněkud obskurní. Že má Niklas v oblibě líbání se (nejen) se svými spoluhráči, to už je poměrně folklór, s Maniakem to samozřejmě platí také. Na můj vkus po sobě lezli a váleli se po sobě trochu dlouho, ale proti gustu žádný dišputát, nehledě na to, že to Niklasův vokální projev ani trochu nenarušilo, mám dokonce pocit, že naopak. Baskytarista byl na diváky poměrně nepříjemný, tu někomu vlepil pohlavek, tu vylil do davu pivo. Kvarforth nezůstal pozadu a do publika se vyblil. V tuto dobu už jsem se foťákem příliš nezaobíral – nejen že nebyla v přecpaném sále možnost změnit úhel pohledu, ale samotný hudební zážitek byl příliš intenzivní. Ozvaly se skřeky, ve kterých jsem rozpoznal zpěv holčičky ze začátku „Förtvivlan, Min Arvedel“, který následně dozpívala do nastaveného mikrofonu náhodná ženská osoba z publika, a pokračovalo se… Dále byl na pódium pozván zpěvák Waklevören (a také vlastník Neseblod Records, kteří organizovali tento koncert), který ovšem nezazpíval, pouze se přes celé pódium rozběhl a vši silou do Niklase vrazil. Zhruba od té doby se nenávist a „fuck off“ vůči publiku a vůbec všemu začal vytrácet a vystoupení bylo stále srdečnější a příjemnější. To gradovalo momentem, kdy asi tak třetina kinosálu mávala zapálenými zapalovači do rytmu Niklasova čistého zpěvu v „I Nattens Timma“. Ten začal znovu zvát další hudebníky na pódium. Znovu se objevil Maniac, Hoest a Nattefrost (Carpathian Forest hráli den předtím). To už byla situace na pódiu poněkud nepřehledná. Jediná škoda, že dodatečně sehnané mikrofony byly příliš potichu, a tak jsem si kvarteto blackmetalových zpěváků náležitě neužil. I tak už ale byla atmosféra tak silná, že se tyto nedostatky ve výsledku ztratily. SHINING hráli písně převážně z posledních třech alb a provedli nás dlouhou cestou od nenávisti po naprosto pohodový konec, jenž byl jakousi improvizací, kde si každý dělal, co chtěl. Pohodlně opřen o pódium jsem užíval chvíle, kdy si kytarista hrál s kytarou za hlavou, dříve „zlý“ basák posedával u bicích a cosi do toho brnkal a Niklas (který na sebe svým charismatem a bizarními pózami strhával pozornost většinu času) se celý zpocený spokojeně usmíval. Spokojenost byla nakažlivá, přídavek nebyl třeba. Tak nějak skončil koncertní den začínající v 7 hodin večer a končící ve 2 hodiny ranní a já se se svou společností vydal čelit nástrahám nočního Osla.
