Ve středu dne 10. 10. 2012 se mi splnil dlouholetý sen. Viděl jsem a plně prožil vystoupení DEAD CAN DANCE. Tím bych v podstatě mohl i skončit.
Čekal jsem sál narvaný k prasknutí, ale „KC Praha“ je opravdu rozlehlý, tudíž se ona obrovská masa příznivců pěkně rozprostřela a nikdo nikomu nezavazel. Seděl jsem v pohodlí na balkoně, a tak jsem měl vše pěkně na očích. Vedle mne bylo dokonce i volné místo, pohodlí bylo tedy pro ničím nerušené emoční prožitky maximálně zaručeno. Byl jsem zvědavý na rozdílnost fanoušků vzhledem k faktu, že DCD je na scéně přes 30 let. Co jsem zahlédl, byl pěkný rozptyl generací i národností. Éterickou hudbu DCD prožívali jak nastávající senioři, tak lidé na prahu dospělosti úplně stejně. A to vlastně splnilo vůbec podstatu DCD, která od začátku své kariéry spojovala jak kultury rozličných národů, tak právě generační propasti.
Mohl bych začít velmi podobně (a pravděpodobně tak i pokračovat), takže se omezím jen na kratší komentáře. Co se týče náplně publika, mě osobně překvapilo množství cizinců, především Poláků, a to i přesto, že o pár dní později se konal koncert i ve Varšavě.
Nyní ale už k samotnému koncertu. Jako předprogram vystoupil DAVID KUCKHERMANN. Jeho jméno mi nic neříká, stejně jako jeho tvorba. Chvíli jsem poseděl, ale opravdu mě to nebavilo. Byl jsem asi jeden z mála, protože i moji kamarádi pěli chválu na jeho výkony. David vždy představil nástroj a ze které země pochází a následně zahrál i se svým kolegou lidovou skladbu oné země.
Jen doplním, že oním nástrojem, na který v jednu chvíli hrál i s kolegou a který vyluzuje téměř mimozemské zvuky, se jmenuje hang drum. Předskokan, který byl mimochodem taktéž členem koncertní sestavy DCD, nebyl ničím zvláštním, ale svou roli splnil na jedničku.
Po půl hodině skončil a na pódium vtrhli technici, aby připravili vše potřebné pro ty, na které všichni přišli. Pauzu většina lidí využila k občerstvení. Nikoli já. Mě zajímalo Kongresové centrum, ve kterém jsem byl poprvé, a tak jsem prolezl všechna patra a popovídal si s nic netušícími šatnářkami o tom, kdo to vlastně navštívil KC Praha tuto noc.
V 21:00 se zešeřilo a za tónů „Children of the Sun“ z novinkové desky „Anastasis“ ovládli smysly všech přihlížejících DCD. Nádherná a elegantní Lisa Gerrard s mágem Brendanem Perrym ve společném duetu, obklopeni mně neznámými hudebníky, otevřeli jeden z nejkrásnějších a nejpůsobivějších koncertů, který jsem měl možnost vidět. Pod nátlakem emocí jsem až přivíral oči nádherou hlasů obou umělců. Tedy ze začátku se spíše hledali, ale s tím se dalo počítat a nijak mi to nevadilo. Kdysi jsem uctíval pouze Lisu (zejména na její sólovce „The Mirror Pool“) a Brendana jsem jen přetrpěl. Od jeho poslední sólové desky „Ark“ a hlavně návratové desky DCD „Anastasis“ jeho hlas uctívám jakožto božstvo. Tento pán se ohromně rozezpíval a skrze svůj hlas vás provází po šamanské cestě vstříc poznání.
Já osobně jsem byl hodně zvědavý, jak vlastně celá tahle magie (lze to ještě nazývat hudbou?) funguje naživo. Nezbývá než konstatovat, že funguje, a to dokonce ještě silněji než z nahrávky. Nikdy jsem nebyl nijak zvlášť posedlý hudbou Dead Can Dance, ačkoli to byla jedna z mých oblíbených kapel, ale i přesto musím středeční večer nazvat spirituálním zážitkem, který daleko přesahoval to, co si běžně představujeme pod pojmem „koncert“. Absolutně nemá smysl se bavit o tom, zdali někdo z DCD udělal někde nějakou chybičku – i při opravdu pekelné obtížnosti zvláště zpěvových partů se nic takového nekonalo, protože DCD zkrátka chyby nedělají. Z mého pohledu je tedy zbytečné hodnotit, jestli se jim koncert povedl či nepovedl. Jde spíš o to, jestli to pro člověka byl „jen“ vynikající koncert, nebo rovnou katarze či nirvána, ať už to každý nazve, jak chce.
Ve druhé skladbě vystoupení „Anabasis” to byla zase Lisa Gerrard, kdo svým hlasem čaroval tak, že pan zvukař, který s tím pravděpodobně nepočítal nebo ano, ale vykašlal se na to, musel přijít o reprobedny. Ano, zvuk byl nahoře čistý, ale když se protagonisté rozdováděli a dali do svých hlasů vše, podpořeni perkusemi a klávesy, zněl z pódia pěkný hukot. Doprovodná vokalistka Astrid Williamson, hrající i na synťáky, měla taktéž nádherný hlas a já chvílemi přemýšlel, kteráže to žena právě zpívá, bohyně či ona bytůstka, kterou si můžete vychutnat na její sólové desce „Pulse“.
Ke zvuku jen krátce – stejně jako Garmfrost jsem byl na balkóně, kde byl podle mě zvuk velmi dobrý, nicméně dle ohlasů od diváků z dolní části sálu byl někdy zvuk takříkajíc přehulený. Ale zpět k samotné hudbě. Právě Lisin hlas byl pro mě největším překvapením celého vystoupení: Nejen, že zněl stejně dobře jako na milionkrát protočených nahrávkách, ale zněl ještě mnohem lépe. Odpustím si klišé o křišťálové čistotě apod., protože mám stejně obavy, že ten, kdo neslyšel Lisu naživo, si to představit nedokáže. Zážitek to byl opravdu neskutečný a musím potvrdit i kolegova slova, že doprovodná vokalistka se rozhodne ani v tak legendární společnosti nemusela cítit zahanbeně.
Písně z „Anastasis“ obstály a ve společnosti starších perel se vůbec neztratily. Bylo mi sympatické, že byť legendou, která mohla vytvořit playlist z prověřených hitů, propagovali DCD desku novou a písně z ní tvořily páteř večera. Tím pak dali najevo, že si za současností stojí a nespoléhají se pouze na minulost. Netěží tak jen ze jména, které jim zaručilo cestu do síně slávy, ale plnými hrstmi čerpají z přítomnosti. Samozřejmě, když zazněly dávné nádhery jako „The Host of Seraphim“ („Baraka“), „Nierika“ („Spiritchaser“ - moje srdeční záležitost) tleskalo se ve stoje a frenetický ohlas nebral konce. Když však zazněl první tón další skladby, bylo opět ticho takové, že bys slyšel pomyslný špendlík, padající na podlahu.
Ke starším písním jen telegraficky: Vynikající výběr. Perfektní podání. Mrazení v zádech.
Bál jsem se, jak bude znít orchestrace, která je na „Anastasis“ všudypřítomná, ale bál jsem se zbytečně. Všechno bylo vkusně a s citem vypilováno. Doprovodní hudebníci prokázali, že nejsou jen křoví, a aniž by strhávali na sebe pozornost, pěkně doplňovali show. Bicí doplněné perkusemi a bubínky celkovému výrazu DCD moc prospěly a také podtrhly možnou podstatu skladeb. Lisa sama hrála na svůj cimbál Yangqin, na který si v závěru zahrál i Brendan. Ten zase prostřídal různé perkuse a hlavně hrál na řecký strunný nástroj bouzouki, se kterým nádherné sóloval. Celý koncert byl střídmě osvětlen a dodával mu tak intimní atmosféru. Vizuální efekty skvěle doplňovaly duchovní atmosféru a ničím nerušily vnitřní prožitek.
U vizuálních efektů bych se rád na chvíli zastavil – nikdy by mě nenapadlo, že velká síť s LED světly může vkusně doplnit vystoupení interpreta typu DCD. Inu, nyní už vím, že podobné efekty nepatří jen na kolotoče a vystoupení popových hvězdiček, ale při citlivém použití mohou parádně doplnit jakékoli vystoupení.
Na rozdíl od Davida Kuckhermanna Lisa i Brendan mezi písněmi mlčeli. Vždy jen poděkovali a Lisa na závěr večera publiku pouze vzkázala, že jsme byli nádherní a miluje nás. Nemyslím ale, že mluvení chybělo. Hudba DCD mluví sama za sebe a tak stačilo zavřít oči a nést se na vlnách temného dark wave, folkloru vzdálených zemí osvěžených letmým dotykem elektroniky. Po hodině a půl se DCD rozloučili a začala hra na vytleskávanou, kterou máme všichni rádi a vždy se zúčastníme. Vyvolali jsme je zpět celkem třikrát. Po prvé zazněla dvojice skladeb „The Ubiquitous Mr. Lovergrove“ a „Dreams Made Flesh“, po dalším vytleskávání zapěl Brendan cover od TIMA BUCKLEYHO „Song to the Siren“ a „Return of the She-king“ z nové desky. Na úplný závěr jsme se dočkali písně „Rising of the Moon“, kterou se s námi Lisa Gerrard rozloučila. Počkal jsem, až rožnou světla, a rozcitlivěn se vydal do nástrah noční Prahy s otázkou - uvidíme je ještě někdy? Mužský a ženský princip Ying - Yang se zase jednou spojil v absolutní jednotu.
U vytleskávání bych rád zmínil jediné smítko na kráse celého večera: Dle mého skromného názoru se DCD nechávali vytleskávat snad až příliš dlouho. Ano, jako legendy si mohou dovolit téměř cokoli a já jim to odpustím, ale přeci jen mi to přišlo jako zbytečný manýr. Před třetím přídavkem už řada lidí odcházela, protože nevěřila, že se ještě DCD vrátí. To je ale jen nepodstatná výtka, která nijak nemůže ohrozit mé nadšení z tohoto koncertu, na který jen tak nezapomenu, a už teď vím, že se zařadí mezi nejsilnější koncertní zážitky mého života.
Autorem textu psaného kurzívou je Wohma.
