Říjen a listopad patří už tradičně k čemusi, co nazývám podzimní koncertní maraton. V zimě se na koncert nikomu nechce (vlastně ani na jaře, v létě jsou festy a i ten podzim je problémovej, neb je podzim), a tak se většina pořadatelů snaží vystřílet munici před okurkovou, resp. Perníkovou sezónou. A tak jen co uschnul příslovečný inkoust na reportu z Moravského industriálního festivalu, tu máme další zajímavou akci, a sice společné turné MARDUK a IMMOLATION s nějakým tím předmateriálem. Jelikož spojení americké deathové klasiky a švédské blackové bestie překvapí snad jenom Ornellu Štikovou, nemá snad ani cenu zdůrazňovat, že tyto dvě jistoty vedle sebe na jednom pódiu nevidíme zdaleka poprvé. Nic už, je pátek 14. 10. 2012 a brány zrekonstruované Nové Chmelnice se otevírají.
Hned zpočátku jsem byl jemně překvapen třemi věcmi. Zaprvé že se Chmelnice, až na dekorace a jemné úpravy interiéru, zas tak moc nezměnila (akustická úprava sálu se bohužel nekonala), zadruhé že produkce již probíhá, a to je deset minut po sedmé, no a zatřetí že zatím drtivě převažují fanoušci železa mrtvého než toho černého. Inu vzhledem k hracímu pořádku se možná ještě zástupy hord fanatizují někde opodál a onen brzký začátek byl ostatně ohlášen na webových stránkách pořadatele, které jsem vlastní vinou opomněl, takže se zdá, že je vlastně všechno ok. Tak, to by byly úvodní formality, pojďme na kapely!
Letmé zkouknutí konce setu DEAD BEYOND ve mně vyvolalo úvahu, jestli existuje styl, který by se nazýval atmosférický death metal, protože asi tímhle slovem bych charakterizoval muziku poněkud hardcorově působících maníků na pódiu. Kytary a bicí se podivně ztrácely v takové hlukové stěně, která ovšem nebyla nezajímavá a vytvářela docela hypnotickou plochu zvuku podobnou vodní hladině, ovšem tvořenou ostrými zlomky skla, kterou občas rozčeřil zpěvákův hlas. Byl v tom trochu old school death metal, trochu sludge, trochu hard core, ale dohromady to docela sedělo. Nevím sice, jestli byl onen podivný zvukový pletenec záměrný, ale takhle do začátku fajn rozjezd. Tedy shrnuto, jako úvod to nebylo špatné, uvidíme, s čím přijde druhá z předskakujících kapel.
Zatímco jsem se konečně mohl přivítat alespoň s pár známými jednotlivci, kteří pomalu přicházeli do zatím ještě moc nezaplněného sálu, chystala se na pódiu domácí úderka HEAVING EARTH, se kterou jsem zatím neměl tu čest. Jakmile do předsálí ovšem dolehly první zvuky krátké zvukovky, tak bylo hned jasné, že půjde o kapelu stylově spřízněnou spíše, resp. docela dost s IMMOLATION. Pekelná salva natriggerovaných kopáků všem přítomným jasně oznámila, že tady se bude smrťákovat v americkém střihu, a to už začínají první zabijácké takty. Muzika HEAVING EARTH se nese v překotném tempu a řízu technického death metalu, a já proto pozitivně kvituji skutečnost, že se tomuto podžánru opět dostává domácích akvizic. Celou kapelu ženou dopředu nekompromisní rychlopalné bicí, které v ozvučovací aparatuře sežraly většinu prostoru. Kytary s basou člověk spíše tušil, i když soudě podle rychlých pohybů prstů obou kytaristů se jednalo o docela složité „vyšívání“ různých harmonií a divokých postupů. Škoda, že zvuk v klubu nedovolil posluchačům si vychutnat HEAVING EARTH v celé jejich síle. Kdo mě ovšem velmi potěšil, byl vokalista HEAVING EARTH, který nebyl nikdo jiný než věčně usměvavý sympaťák Žlába, který nám hlasově začíná přerůstat náš malý středoevropský rybník, neb jeho hrdelní výkon byl onen večer vskutku nadprůměrný. Dobrá práce, pánové!
Co říci k FORSAKEN WORLD? No, takhle na první dobrou mě napadá pouze postava soudruha svobodníka Halíka představovaná v Černých Baronech Danielem Landou a jeho legendární: „ Co to je? Soudruhu, co to je!?“. Nechci se kapely FORSAKEN WORLD nijak dotknout, ale už podle grafických bannerů, které zdobily prostor před kytarovými aparáty, vyvedených stylem někde mezi Nightwish, Arjenem Lucassenem, Enigmou a novějším Göteborským melodickým metalem, jsem cítil obavy už od začátku. Jaké pak bylo moje překvapení, když se pak na pódiu objevila skupinka mladíků v paintech, které ovšem místo blackové nálože spustila podivný mix emo, melodického metalu, hardcore, rockové muziky a já nevím čeho všeho. Skřehotavý hlas zpěváka jako by se nedovedl rozhodnout mezi Immortal a Soilwork, přičemž tato polovičatost působila ještě hůře, než kdyby se výraz přichýlil jakýmkoliv směrem. S muzikou to nebylo lepší, a tak jsem po třech písních odešel konverzovat do předsálí a kapelu poslouchal na půl ucha. Jelikož celý set nenastala změna k lepšímu, jal jsem se na tuhle kapelu zapomenout. Určitě si své koncerty a fanoušky najde, akorát já osobně doufám, že to bude někde daleko ode mě, a to jak místně, tak i v rámci hudební scény jako takové.
To IMMOLATION byla panečku jiná káva. Zvuk se opět jakoby mávnutím kouzelného proutku vylepšil, ovšem stále nepostrádal určitou drsnost, která činila poslech poněkud náročnějším. Sál byl již zcela zaplněn a teplota uvnitř začala povážlivě stoupat. Přibylo i ortodoxnějšího publika, které evidentně set této americké hordy neurazil, ba naopak. Nutno říci, že IMMOLATION se s ničím nepárali a poctivě do lidí valili svou verzi deathového běsnění. Bravurní instrumentální výkony a nasraný hlas mistra Dolana rozjel masakr, za který by se nemusel stydět ani vokalistův internetový jmenovec nakreslený v malování. Jelikož nejsem expert na tvorbu této smečky, tak musím konstatovat, že playlist servíroval jeden poctivý flák za druhým, bez jakéhokoliv slabého místa. Měl jsem kdysi jejich desku „Failures for Gods“ a tuším, že i na ni došlo. Přeci jenom death metal prezentovaný IMMOLATION má v sobě cosi z blackové úpornosti a fatálnosti, a tak se celý set dobře poslouchal. Škoda jenom zahuhlaného zvuku, které neumožnil takový ten ostrý pocit chirurgicky čistého řezu. Kde je dobrá hudba, tam není potřeba plodit tunu slintů, a tak uzavřu IMMOLATION zkrátka s tím, že přišli, zahráli jak páni a odešli – profesionální a strhující výkon, kdy bylo vidět, že si přítomnost v Praze užívají, neb se děkovalo principálům Obscure, Obscene i samotným MARDUK!
Hned po ukončení destrukčních orgií s jizvou IMMOLATION se na pódium začala chystat úderka mistra Morgana, která pro vytvoření atmosféry pustila do repra ambientní plochy s náboženskými zpěvy. Na můj vkus trochu dlouhá příprava nástrojovky jenom podnítila hlasy ortodoxních uctívačů temnoty, a tak se před samotným vystoupením zvedlo hned několik evokačních litaníí, jejichž cílem bylo zhmotnit kapelu na pódiu. Ta to nakonec musela udělat sama a za bouřlivých ovací spouští MARDUK nefalšovaný severský black. Zvuk sice nebyl ideální, neb bicí opět braly Mortuusovi prostor na rozvinutí fines jeho chorobného vokálu, ale výtečně hrající Morganova kytara zhyzděná totenkopfem si dokázala proklestit cestu do aparátu a tím hnala celou bestii kupředu. V přítmí zhasnutého pódia byly vidět jenom černé siluety a až Mortuusova reklamace směrem k technikovi světel mě upozornila, že až takováto temnota nebyla záměrná. No nic, tma netma, MARDUK jede, jako by se nechumelilo, tedy nesvítilo. Každá skladba byla oddělená různými intry, které hezky dotvářely atmosféru koncertu a poskytly jednotlivým skladbám nakopávací dávku temné atmosféry. Zazněly asi 3 fláky z nové desky „Serpent Sermon“ jejichž spíše pomalejší, téměř až rituální charakter skvěle kontrastoval se sypacími klasikami, ačkoliv si nejsem jist, jak moc přesvědčivě by tyto skladby působily samostatně. Zvuk se již celkem ustálil, až tedy na ultrarychlé songy typu „Slay the Nazarene“, „Panzer Division...“ či „Baptism by Fire“, kdy člověk spíš luštil neotesanou zeď frekvencí. Mortuusův hlas byl naštěstí dobrým orientačním bodem, navíc všichni máme tyto skladby pod kůží, takže mírně chaotický zvuk nakonec ani nevadil. Zato u tracků typu „Throne of Rats“ nebo „povinné“ „Hangman of Prague“ se živý potenciál MARDUK rozvinul naplno, a tak všichni přítomní mohli zase jednou zažít poctivou blackovou zabijačku. Sice jsem viděl už i lepší koncerty MARDUK, ale také některé horší, takže jejich poslední pražskou zastávku řadím spíše někam k vrcholným příčkám, na takové slušné 4.–3.místo. Celkově poctivě odvedené řemeslo s řádným nasazením, ale k vrcholu ještě kousíček chyběl.
Nakonec to byl povedený večer, škoda akorát podivného zvuku a nic moc piva (Máte někdo zkušenosti s Podkování? Dá se to normálně pít nebo je to obecně podprůměr?). Dramaturgicky by samozřejmě bylo fajn šoupnout do rozpisu nějaké domácí černokněžníky, ale chápu, že jednou si přijdou na své deathaři a jednou blackaři a tentokrát přišla řada na smrťáky, což plně respektuji. Poslední drobnou výtku bych směřoval přímo ke kapelám, resp. k jejich merchandise. Je sice fajn přivézt s sebou hafo hadrů, ale myslím si, že stěžejním bodem každého merche jsou hudební nosiče, kor když mám venku novou desku. Nemít v merchi jediné album vystupujících headlinerů je poněkud ostudné, ale to ať si nějak vyřeší samotné kapely.
