Vystoupení PARADISE LOST v Brně předcházela celá řada nejasností a tajností. PL na svých stránkách zveřejnili informaci o koncertu na Flédě již na sklonku léta, a přitom na Flédě ani v předprodejích nikdo nic nevěděl. Vůbec se mi nechtělo líbit, že ještě měsíc před daným datem bylo takové ticho po pěšině. Navíc až do posledních dnů nebyl jistý předskokan. No, nakonec to dopadlo na výtečnou a my si tak mohli užít parádní večer.
Roli předkapely se zhostil hvězdný projekt SOEN. V svých řadách má jména jako Martin Lopez (ex-Opeth) a Steve DiGiorgio (mistr známý z působení v DEATH, SADUS, VINTERSORG,…). Uznáte, že taková jména rozdychtí každého fanouška parádní muziky. Jen mi přišla zvláštní kombinace těchto dvou kapel. Emocionální mistři s jednoduchou stavbou skladeb a progresivní dravci. Když jsem si sehnal debut SOEN „Cognitive“, nebyl jsem nijak zvlášť nadšen z jejich písní. Spíše zklamán. O to více a příjemněji mě překvapili na Flédě.
Na lístcích uvedený začátek v 19:00 byl změněn na 20:00 a úderem dané hodiny SOEN spustili svůj krátký set. Steve DiGoirgio bohužel nepřijel do Brna stejně jako v předchozí večer do Košic. Mládenci se tím ale nedali zaskočit a předváděli dokonalý výkon. Dá se říct, že měli vše podchycené. Image, pódiovou show, výkony všech zúčastněných a docela pěkný zvuk. Ten bohužel nebyl ten večer samozřejmostí. Zvuk kytar působil rozbitým dojmem, ale dalo se to. Přes tento zápor jste si ale mohli užít citlivě podané komplikované zvraty neoprogresivního rocku s výstřelky do jiných krajin. Mezi písněmi mezi sebou pánové vtipkovali a působili celkově pěkně uvolněně a civilizovaně. Jejich hypnotický sound mi nejen připomněl legendy Tool. Byli jimi nasáklí. Ale v dobrém slova smyslu. Doslova jsem hltal výkon holohlavého zpěváka. Ten, podpořen doprovodnými zpěvy, byl prostě VYNIKAJÍCÍ! Se svým hlasem si hrál a dělal, co si zamanul. Takový protipól Nicku Holmesovi. Ale to je jako srovnávat jablka s hruškami. Ostatně i publikum mělo tendenci srovnávat obě kapely. To mi připadne jako nesmysl. Každá s kapel je diametrálně odlišná a postavená na jiných základech.
Můžu jen potvrdit Garmfrostova slova, nicméně bych byl trochu konzervativnější v hodnocení zpěvu a především zvuku. Ano, zpěv mistra Joela je něčím, co rozhodně stojí za povšimnutí, ale rozhodně nebyl zcela bez chybičky. Jedním dechem musím však dodat, že jeho vokální party jsou extrémně těžké, takže se není čemu divit. Ostatně jsem přesvědčen, že kompletní set Paradise Lost by Joel mohl za Nicka Holmese „odzpívat“ i na podpaží a stále by svého zkušenějšího kolegu předčil.
Ještě si dovolím komentář ke zvuku – dle mého to byla vůbec největší slabina celého večera a nejhůř to postihlo právě SOEN. Z míst okolo zvukaře jsem v písních marně hledal kytaru, i když dle horlivého snažení dredovaného kytaristy by znít měla. Ve vypjatějších pasážích jsem marně hledal i baskytaru, takže ve výsledku jsem ze SOEN slyšel převážně bicí a zpěv (případně místy perkuse). Škoda, velká škoda, vystoupení to totiž jinak bylo velmi zajímavé a neotřelé.
Přesně ve 21:15 za zvuků „Deus Misereatur” nastoupili PARADISE LOST. Ostříhaný Nick Holmes vypadal daleko upraveněji než dříve s umaštěnou kšticí. Byl jsem docela nervózní po přečtení reportu na METALOPOLIS.net z Košic, kde redaktor na výkon PL doslova nadává. Sice jsem je viděl v minulosti už dostkrát a vždy se mi líbili, ale co když na tom bude… Po intru (outru) do nás PARADISE LOST vpálili rovnou „Widow“ a následujíce za ní asi nejlepší song z „Tragic Idol“, „Honesty in Death“. Zvuk byl tak katastrofální, že se mi chtělo brečet. Takže Metalopolisáci měli pravdu - hrnulo se mi hlavou. Zkoušel jsem různá místa v publiku a konečně uprostřed úplně v pravo jsem našel dobré místo. Najednou mi slzy uschly, a když se rozezněla pecka „Erased“ ze „Symbol of Life“ s playbackovým ženským zpěvem, nálada se mi začala lepšit. Myslím, že i zvukař pochopil, že jestli to nedá do pořádku, z Brna neodjede. Aaron i Steve, kteří v Košicích měli nepřítomné pohledy, si to tady užívali o sto šest. Úsměvy rozhazovali kolem sebe a pařili jako vždy. Pozorovat Grega Mackintoshe zahaleného v záplavě vlasů a vkládacího do svých sól tolik citu bylo opět obrovským zážitkem. Nick Holmes sršel svým suchým humorem a zpíval jako už dlouho ne. Jeho jindy statický pódiový výkon nahradil lehkým pohupováním a často se usmíval, což u něho není zrovna obvyklé. Nicméně pohled na rozdychtěné a početné publikum roztaje i jiné brundibáry.
Zvuk na PARADISE LOST byl už o něco lepší než na Soen, ale stále to nebylo ono. Osobně to pro mě bylo velké zklamání, protože vím, že na Flédě jde udělat dobrý zvuk. A hudba PL není nic tak složitého a avantgardního, aby se zvučením byl nějaký zásadní problém. Taktéž jsem nepozoroval nějakou výraznou unavenost nebo znuděnost těchto britských melancholiků, když tedy nepočítám klasický Nickův fuck-off přístup, kterým je ale už dlouho proslulý.
Opravdové peklo začalo po úvodních tónech skvostu „Enchantment”. Jako jediný zástupce z „Draconian Times“ rozpumpoval dav k šílenosti. Každý znaje slova, řval do ochraptění. Frenetický ohlas měla i následující hitovka z „One Second“ „Soul Courageous”. Gotický rock se šlapavou basou je jako stvořený pro živá vystoupení. Následující „In This We Dwell” taky krásně zapadla do playlistu a lidi na ni perfektně reagovali. Tato až do thrash metalu zasahující úderka rozskákala dav. První zástupce z „In Requiem“ „Praise Lamented Shade” dokázal, že se jedná o velký hit. Celkově se mi líbilo, že dali PARADISE LOST všem písním jednotící kabátek a tak působily vyrovnaně. Nick příliš nekřičel, spíše zpíval zastřeným hlasem a jeho čistý projev byl také velmi pěkný a zněl jistě jako snad nikdy dřív. Byl jsem velmi spokojený, protože jeho hlas na koncertech byl vždy k pláči.
Možná trochu paradoxem pro mě bylo, že PARADISE LOST zněli mnohem přesvědčivěji, když hráli fláky ze starých dobrých drakonických dob, případně ze svého goticko-poprockového období. Hodně jsem si oblíbil zvláště poslední desky s mohutným zvukem sedmistrunek a výbornou, masivní a našlapanou produkcí. Živá prezentace ovšem byla o poznání chudší. O Nickovi Holmesovi se ví, že to není žádný pěvecký mistr, takže jsem nečekal zázraky. A dle mého se ani nedostavily, dokonce bych řekl, že se mi jeho zpěv na brutálovském vystoupení líbil více, ale to je samozřejmě těžké takto porovnat. Nicméně nešlo o žádnou tragédii a fanoušci si na své rozhodně přišli.
Trojice megahitů „Pity the Sadness”, “As I Die” a „One Second” totálně zdivočila dav. I já starý statik skákal jako mladé srnče. Přišel jsem při řvaní textů takřka o hlas. Stejně tak všichni lidé kolem mne. Mladý, starý, kluk, holka. Všichni v rauši. Titulní píseň z nového alba „Tragic Idol“ měl těžkou pozici. Avšak lidé ji už zjevně znali a měli rádi a opět si refrén zazpívali společně s Nickem. Další „The Enemy“ z „In Requiem“ je dávno prověřenou tutovkou a PL tento song parádně sedí. Po skončení písně se s námi pánové rozloučili a odešli. Po vytleskání jsme se dočkali dávného skvostu „Embers Fire“ z „Icon“. Dále pak aktuální klipovku „Fear Of Impending Hell”, jediného zástupce ze stejnojmenné desky „Faith Divides Us - Death Unites Us” a na závěr trhák „Say Just Words“. Zhruba v 23:00 bylo po všem. S kolegou Fastredem jsme si dali občerstvení a po chvíli se odebrali domů.
Pořád jsem čekal, že zazní „True Believe“ nebo „The Last Time“. Některé desky vynechali PL úplně. Nezaznělo nic z „Paradise Lost“, „Believe in Nothing“, „Host“, a samozřejmě nic z prvních dvou desek. To se ale dalo čekat. Nicméně PL mají nepřeberné množství hitů, tudíž ať už zahráli cokoliv, byl jsem spokojený. Dle tváří kolem stojících lidí soudím, že spokojenost byla synonymem pro sobotní večer. Jen ty patálie se zvukem bych pro příště rád oželel.
Pesimisticko-realistické vsuvky vyplodil Wohma.
