Je libo navztekané luciferiánství v černobílém přebalu a norštině? Potom je radno sáhnout po posledním albu bergenských DØDSFALL „Inn i Mørkets Kongedømme“ a hned na to si dát návdavkem jejich jen o několik týdnů novější EP „Kronet i Svart Eld“. Bergenský původ kapely by mohl hodně napovídat, o čem činy tohoto černokléru jsou. Není ale tak jednoznačný. Z města zaprodaných pochází pouze řvoun Vassago Rex, kytarista a zakladatel kapely Isthar má mexické kořeny a basák Grave mluví od narození švédsky. Tak se DØDSFALL sešli z různých koutů světa. I když ve formaci tohoto jména jsou na scéně jen něco přes dva roky, nejsou žádnými metalovými nováčky. Z dřívějška mají za sebou už nějaké to angažmá ve více či méně známých spolcích (jednotlivě např. Aeternus, Moonlight, Ondskapt). Během nahrávání „Inn i Mørkets Kongedømme“ jim přišlo na mysl zvěčnit dalších pět skladeb na rozšířenou placku „Kronet i Svart Eld“ a nechat si na ní něco zahostovat (na EP mimo jiné zabasoval Magnus Devo z Marduk, který také stojí za masteringem obou desek).
DØDSFALL hrají napumpovaný black severského střihu. Klasické ražby, i když ne úplně oldschool. Černou muziku, které se po zasvěcení dá snadno rozumět a po které rostou rohy. Neotravují žádným násilným důvtipem stran aranží a překvapivých serepetiček. Ani kašovitým lomozem hudebních nástrojů, že jako jsou echt drsní. I tak jsou kompozičně hodně zajímaví a umí bezcitný metal, který tluče do hlav.
„Inn i Mørkets Kongedømme“ je pekelný bordel přesně toho druhu, při kterém se minimálně ucvrkává, nedojde-li rovnou k akutnímu uhranutí. To sice po nějakém čase stráveném poslechem alba může poněkud zvlažnět, avšak zůstane toho i tak dost, co navždy opálí listy vašeho nesvatého památníku. U mě z řadovky hodně zabírají blackpunkové rozjezdy v „Dødens Hersker“ a „Svart Død“ a zaručeně strhává nařvané pařeniště „Hyllest til Døden“. Na EP, jehož skladby by klidně mohly být součástí regulérního alba, výtečně tepou „I Skuggans Famn“ se střihnutým heavy sólem a instrumentální bonusovka „Gal Tjener“. Síla obou sbírek temných písní spočívá v podpozemské atmosféře se svojsky přetónovanou kamufláží zla. V místech, kde prostor vyčerpávají rytmické kotlení a rozkvákaný kytarový šmirgl, jakoby utopený ve zlomených ozvěnách znesvěcené katedrální lodě. Koho taková muzicírská klišé v BM baví, nemůže se s aktuální dvojičkou kapely minout.
Být na štíru s produkcí je pro mnohé v blacku nedotknutelným předpisem. DØDSFALL to vzali z druhého konce. Setřeli prach ze snímačů, sbalili metronom, rozbili prase a alou do studia. Výsledkem je precizní nahrávka s nebeským zvukem, který by jim mohli závidět i kings of whatever metal. DØDSFALL tím nijak nejsou na úbytě z hlediska infernálií. Do pekel mezi mistry je s jejich plackami táhnou prostě jiné kvality než fetiš nahluchlé a neotesané špíny.
Dvakrát noví DØDSFALL jsou další v řadě letošních předzvěstí, kterým se sluší klanět. Předzvěstí, jak by mohlo vypadat definitivní peklo na zemi. Album „Inn i Mørkets Kongedømme“ ani dotočné „Kronet i Svart Eld“ v tomto nedokážou uklidnit. Jsou vítaným požehnáním pro ty, kteří se těší, a jistojistou tragédií pro modloslužebnictvo Páně a jiný nesmělý lid. Poslech DØDSFALL za bílého dne mění ono viditelné v atrapy světla a v noci pomáhá slévat barvy do té nejtemnější černé.
DØDSFALL s novými nahrávkami nejsou nijak výjimeční, netvoří nový styl, ani nevyráží dech odvahou předělávat zažité. O to pevněji podpírají ortodoxní základy scény a staví další pevné patro její babylonské pýchy. Kdo přísahá na zhudebněnou ideologii převrácené víry a blackmetalový antitrend, neměl by DØDSFALL v obou nynějších vydáních přejít bez povšimnutí.
