Recenzi novinky amerických DAYLIGHT DIES v podobě alba „A Frail Becoming“ jsem dlouho odkládal, a to ne proto, že by to byl natolik geniální a komplexní počin, že ani po několikerém protočení by stále člověk objevoval zcela nové hudební dimenze. Jistý faktor postupného objevování se samozřejmě koná (podobně jako u většiny aspoň trochu kvalitních alb), ale zcela v mezích normálu. Důvodem neustálého odkládání bylo především to, že jsem zkrátka nevěděl, jakou známku albu udělit, natožpak co vlastně o tomto albu čtenářstvu Mortemu sdělit. Inu, tentokrát to nebude jednoduché, ale pojďme na to.
Na začátek si dovolím malou úvahu: Jak vlastně vnímat alba kapel, které si jedou ve svých kolejích už několikáté album, bez výraznější změny? I sebelepší hudební schéma se časem omrzí. A přijde mi, že DAYLIGHT DIES nejsou zdaleka jediní, kteří se zasekli na úspěšné formulce a dál už neinovují (což má za následek, že i původně dobrá formulka se omrzí a přestane fungovat). To dle mého skromného názoru v menší či větší míře potkalo řadu spřízněných kapel – od Insomnium a Dark Tranquillity přes Paradise Lost a Katatoniu až po Draconian. Problémem přitom vůbec není, že by dělali špatná alba, to vůbec ne; jen prostě v porovnání se svými předchozími počiny nepřinášejí onen wow-efekt a často ve výsledku člověka spíš nudí. Jenže je zas tuze snadné nechat se k vysokému hodnocení zlákat naleštěnou produkcí (kterou, jak se tak dívám, mají bez výjimky všechny zmíněné kapely), bezchybnými výkony hudebníků a velkým jménem kapely.
Než se nějak popasujeme s hodnocením, pojďme se nejdřív podívat podrobněji na samotné album. Novinka přichází dlouhé 4 roky po „Lost to the Living“, kterou jsme na Mortemu recenzovali a která si odnesla pěkné hodnocení. Pokud je pro někoho tato kapela neznámá, pak vězte, že jde o americkou pětici, která hraje silně melodický doom/death spíše ve středních tempech a která si získala velmi silné renomé. Hudba této smečky je velmi podmanivá díky zajímavé práci s kytarovými vyhrávkami a občasného prošpikování hrubšího growlu melodickým zpěvem.
Tímto způsobem by se vlastně dalo charakterizovat celé album, resp. každá z jeho písní. Žádné velké odbočky, žádná překvapení, žádné velké experimenty. Často navíc hudba příjemně evokuje například Katatonii či některé polohy Opeth, aniž by však podobnost smrděla plagiátorstvím. Například třetí píseň „Sunset“ místy připomíná novější, místy starší tvorbu Katatonie. Zároveň jde o jednu z nejsilnějších písní na albu. I ta ale naráží na jeden zásadní problém: zvuk je výborný (srdečné pozdravy mistrovi zvuku Jensi Bogrenovi), zvládnutí nástrojů (včetně těch hrdelních) všech zúčastněných a jejich výkony jsou na jedničku, hudba je vcelku dobře složená a vše to dohromady funguje. Nebýt tedy toho, že žádný moment nevyčnívá, člověk zkrátka nenajde silné momenty. Vše se nese v jednolitém tempu a v jakési hudební šedi (byť velmi příjemné), která je vynikající pro podkresový poslech při práci nebo jen tak pro relaxaci, ale rozhodně nejde zajímavou hudbu v tom nejužším slova smyslu. Když si k tomu připočteme to, že kapela drží jednu polohu nejen v rámci délky tohoto alba, ale už několikáté album v řadě, nejde se ubránit rozpačitým pocitům.
Ano, ani DAYLIGHT DIES nezůstali úplně na místě, ale krom občasných mírně našlapanějších pasáží, které mně osobně tak trochu připadají jako doomový pokus o breakdown a la deathcore, se ničeho nosnějšího nedočkáme. Vody trochu rozčeří pátá „A Final Vestige“, která se po ploužákovém (možná až příliš sladkém) začátku vyloupne v píseň, která asi nejvíce uhýbá od nalinkovaného schématu. Výborná práce s dynamikou, nečekané rozuzlení ke konci písně korunované epickým sólem a celkově velmi příjemný zážitek dělá z tohoto kusu mého osobního favorita. Kéž by DAYLIGHT DIES dělali více takových „experimentů“. Další kus nesoucí jméno „Ghosting“ se ze začátku tváří jako další experimentálnější kousek, ale po chvíli sklouzne zpět do tradičního mustru a dojem zachraňuje pouze skvělá práce se sólovou kytarou (která je tradičně u DAYLIGHT DIES velkou devizou). Osmá „Water’s Edge“ je pouze atmosférickým instrumentálním předělem před závěrečnou „An Heir to Emptiness“, která těžkopádností a masivností evokuje Swallow the Sun a na které je třeba ocenit občasné sklouznutí do lehké disharmoničnosti a „špinavosti“, která výrazně obohacuje jinak velmi uhlazený melodický projev Daylight Dies. Vše ostatní se nese ve velmi jednolitém duchu a ani po naposlouchání alba se v písních (s výjimkou výše zmíněných) příliš neorientuji – jsou si zkrátka příliš podobně a málo výrazné.
Vzato kolem a kolem, „A Frail Becoming“ je řemeslně velmi dobře zvládnuté album, za které by se nemusela stydět kdejaká kapela. Jeho problémem je ale jistá monotónnost, a to jak v rámci stopáže alba, tak v rámci diskografie kapely. DAYLIGHT DIES z mého pohledu přešlapují na místě a vystříleli veškerou munici, kterou jim jejich současná hudební poloha nabízí. Doufejme, že s dalším albem se jedni z předních zástupců americké doom(-death)ové scény posunou dál a překvapí nás něčím čerstvým. Byla by totiž škoda, kdyby tak kvalitní kapela se silným skladatelským potenciálem, jakou rozhodně DAYLIGHT DIES je, dokola přicházela s nastavovanou kaší. Pokud jste fanoušky DAYLIGHT DIES nebo pokud vám nevadí kvalitně udělané a vyrovnané, ale nepříliš výrazné melancholické hudební počiny, pak si k hodnocení směle přičtěte i dva body.
K recenzi poskytl: Candlelight Records
