Podzim, opadané listí, mlhy, přeháňky a ve vzduchu vůně hřbitovního kvítí, to všechno patří k současným dnům. Jeden by z toho dostal deprese, jiný chytá poslední paprsky slunce a někdo to řeší hudbou. Hodila by se veselá, skočná… u mě je to ale většinou jinak. Poslech doom metalové muziky prožívám odlišně a nikdy mě netáhl příliš na dno, spíše mi podzim zpříjemňoval. Vlastně mám tohle období rád, jen by nemuselo nastat v mé duši dávno před tím astronomickým. Právě koncem prázdnin jsem se dostal k nahrávce „Symphony of Shadows“ od kalifornských BEDEMON a jednu chvíli působila přesně jako na většinu posluchačstva, táhla mě na dno a utápěla ve vlastním marastu. Což bylo v té době vlastně chtěné…
Říkají vám něco jména jako Pentagram, Macabre, Hellion, The Obsessed nebo třeba Death Row? Některá určitě ano, jiná třeba vůbec nic. Vězte ale, že kapelou prošlo, případně v ní už zase působí (jako např. Geof O’Keefe) řada lidí participujících na uvedených spolcích. BEDEMON jsou seskupením velmi zvláštním. Kapela vznikla v době, kdy většina z nás nebyla na světě, v roce 1973, takže chronologicky se jedná o současníky legendárních Black Sabbath a kapelu vzniknuvší sedm let před St.Vitus, což by mohlo nahrávat myšlence, že v hudbě BEDEMON se objeví zatěžkanost oné doby a taky tak trochu inklinace k tradičnímu rock’n’rollu, ale nechci předbíhat. Nyní dopovím onen příběh: kapela se v roce 1986 rozpadla a vzkříšena byla až v novém miléniu, konkrétně v roce 2001. Není určitě bez zajímavosti, že zatímco uvedení soukmenovci vydávaly desky jak na běžícím pásu, oficiální nahrávky této party začaly vycházet až „v novověku“ a úplně prvním oficiálně vydaným materiálem byl remaster bootlegů v podobě kompilace „Child of Darkness“ (2005). Myslím, že občas neškodí podívat se trochu zpět do historie, ale nyní již pojďme k současnosti.
Aktuální deska „Symphony of Shadows“ stojí v podstatě na třech základních pilířích. Tím prvním je nepochybně už jednou zmíněná inklinace k temnotě, tak jak byla vyjadřována v letech sedmdesátých. Mám při poslechu především první poloviny tohoto počinu, že BEDEMON ani po jiných cestách kráčet nemohou. Právě tahle zatěžkanost velmi příjemně doplňuje současné mlžné krajiny a je to opravdu dobře. Už byla řeč i o inklinaci k rocku sedmdesátých let, v podstatě k rock’n’rollu, a i tato vlastnost se dá vzhledem k roku vzniku kapely předpokládat a je velmi příjemnou záležitostí, jež mi zaručuje pocit nostalgie a poslechu příjemně kolébající klasiky, jen s moderním zvukem. Zvuk skutečně příliš nepřipomíná ty zašlé časy, i když atmosféru alba rozhodně nepokládá, což je parádně slyšitelné především v temné záležitosti „Lord of Desolation“, střednětempé písni s vynikající, jakoby na povrch vystupující basou. Druhým pilířem je vokál, tedy vlastně vokály. Celým albem se táhne čistý přednes Craiga Junghandela, to je sice pravda, ale ten je mistrně doplňován sbory a občas měněn do poněkud strašidelnějších poloh. Právě vokální rovina desky jí prostupuje a vytváří jakousi spojnici mezi první a druhou polovinou „Symphony of Shadows“. Ve skutečnosti je právě tento pilíř solí a pepřem alba, někde zjemňuje (v náladou beznadějné „The Plague“), jinde lehce dochucuje a v mnoha případech podtrhuje zadumanost a bezvýchodnost ostatního materiálu („Lord of Desolation“, „Son of Darkness“, „Godless“). Craig má jako jediný na starost pouze hlasové linky, zbývající dva členové Geof a Mike se však musí starat každý o více nástrojů. Vzhledem ke kvalitě oddělovací „The Plague“ a následující „D.E.D. “ mi pak nezbývá než smeknout a udělat opravdu hluboké pukrle. Proč jsem nazval čtvrtou skladbu oddělovací? Jednoduše proto, že to, co následuje po ní, je oním třetím pilířem. Ač to tak v úvodu desky vůbec nevypadá a člověk by se možná rád utápěl v podzimní depresi, druhá polovina alba se opírá právě o třetí pilíř, a tím není nic jiného než překvapivá touha hudebníků neznít staře, ale naopak moderně a svěže. Třeba šestá „Kill You Now“ je takovou hříčkou, kterou by mohla BEDEMON závidět nejedna doomovka současnosti. Kecám…, šestá skladba je opravdu hříčkou na bázi diska, rock’n’rollu a podivné gotiky a do jisté míry evokuje práci amerických kolegů T‘0‘N. Pokud by v samém závěru měly ony tři pilíře dohromady podepírat nějaký monument, tak by se jednalo nejspíše o „Godless“, ale hlavně o následující „Hopeless“, kterou bych doporučil člověku neznalému jako reprezentativní kus právě dohrávajícího kotouče s názvem „Symphony of Shadows“. A on sám by se na jejím základě mohl rozhodnout, zda investovat čas do poslechu celého materiálu, a věřím, že by se tak rozhodla většina.
Není comeback jako comeback, co si budeme povídat, tenhle je ale dle mého dost povedený, i když hodně netypický. Album rozhodně nenudí, zní s každým poslechem lépe a lépe a je až s podivem, jak mohou takoví „staří strýcové“ znít neotřele a svěže. Byl bych proto rád, kdyby se BEDEMON rozhodli ve svém znovuzrození pokračovat a pořádně se do toho opřeli. To pak budou jen tak mimoděk prohánět o generaci mladší muzikanty.
