rozpičořenej = v kocovině bez zjevného důvodu, emočně destabilizován bez zjevného důvodu, spokojen a nespokojen zároveň, ve stavu podivné paranoie
Jsem rozpičořenej… Vzhledem k vlastní předchozí inklinaci k nepochybně kvalitnímu debutu norských POSTHUM jsem se o novinku, nebo chcete-li k novince, přihlásil dobrovolně. Kapele trvalo hezkých pár let, než se vytasila s novým albem „Lights Out“, a tak nezastírám, že jistá očekávání z mé strany byla na místě. A seznamování s materiálem bylo vším možným, jen ne příjemným setkáním po letech.
Příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Přesně tak by se dal nazvat prvotní dojem z úvodní dvojice skladeb, tak jak je vnímá dramaticky deprimovaný Darkangel s otazníkem „ve vočích“. Proč mu to dělají, proč norští neskutečně negativističtí POSTHUM balí jak v jedničce „Untame“, tak ve druhé „Leave It All to Burn“ své umění do mlhy různých vychytávek z jiných stylů? Ani po několika měsících poslechu se skutečnosti nedokážu dobrat, pouze k jedinému závěru jsem dospěl. Postupem času se ke skladbám vracím už jen tak bezcílně a nesnažím se pochopit, proč v nich slyším tu depresivní nálady skutečně skličujícího doom metalu, tu ozvěny post rocku a jinde zase až grunge. Na první poslech bych to nejraději vypínal a proto je to, co jsem napsal o několik řádek nad touto, přinejmenším překvapivé. O úvodní dvojici písní tak tedy říká jediné – je k čemu se vracet, akorát není jasný důvod. A pokud to není důvod sám o sobě, můžu se domnívat, že dvojička „Untame“ a „Leave It All to Burn“ zlátne až s časem.
Třetí „strašák“ zní skutečně strašidelně a depresivně a přes úvodní jednoduchost se rozvine do poměrně dramaticky zpracovaného víru nálad. Musím na tomto místě zmínit důležitou vlastnost celé desky. Hodně záleží na tom, v jakém prostředí se při jejím poslechu nacházíte a jak hluboko se do hudby kupříkladu právě skladby „Scarecrow“ ponoříte. „Strašák“ má úplně jiné vlastnosti v teple domácího krbu, než v chladu a tichu nočního opuštěného peronu, kde vám společnost dělají maximálně dva chrchlající bezdomovci, které pozorujete jen koutkem oka, protože jste zaměstnáni hudbou a vlastními emocemi. Není to jediná důležitá vlastnost alba, ale patří k zásadním. Mám-li hovořit o následujících skladbách, musím se vrátit vlastně k prvnímu, či druhému poslechu desky, kdy jsem žil tím, že „Lights Out“ skutečně začíná až čtvrtou „Red“, od ní se totiž odvíjí, to, nač byl posluchač zvyklý na předchozím počinu „. Posthum“ a částečně se vrací vliv black metalu. Ale pozor! I zde je cítit ne úplně běžný opar čehosi, co předchozí umění POSTHUM halí a zaobaluje. A ani zde se mi nedaří najít přesnou podstatu konání hudebníků. Má to snad zakrýt skutečnost, že pánové výrazně zvolnili? Přidali na technice? A není právě tohle přidání samotným mlžným oparem kolem nahrávky jako takové? Tak kupříkladu „Absence“ zní nadpozemsky, její struktura „a la klasická skladba“ a zároveň její potemnělá atmosféra jí vkládají do vínku punc geniality. Mou pozornost upoutala už v začátcích při prvním odhalování tajů desky a je pro mě dnes jejím nejsilnějším kusem. Ty kytarové sekery, slast… A přesto je tu drobnost, příchuť prapodivné příměsi v podobě čehosi neuchopitelného, a pak taky změny vnímání „Absence“ v čase, kdy je bouře emocí stíhající duši dumavého Darkangela pokaždé jiná. Šestá „Resiliant“ pak změní všechny barvy, aby dal vyniknout další erupci v podobě „Down in Blood“, snad jedinému kusu, který opravdu šlape od začátku do konce. Anebo ne? Správně. Je opět maskován rouškou určitého zvolnění. Ke cti pánů muzikantů je potřeba říct, že ve všech tempech jsou hodně silní a hraje jim to náramně, což dokazují i v osmé „Summoned at Night“, jež rozhodně jen podtrhává mé domněnky o neskutečné emocionální variabilitě díla v prostoru a čase – vlastně tedy v časoprostoru, což je dobrem i zlem celého výsledného produktu zároveň.
Dvojicí skladeb jsem začínal a stejně tak i skončím. „Afterglow“ je kratičkým výšlapem za hranice běžného světa, do krás nekonečného vesmíru, kde zaslechnu ozvěny klavíru. Instrumentálně ambientní vložka odnikud do nikam, jejíž význam roste až ve spojení s titulní „Lights Out“, která nejenže užitím klavíru navazuje a snad jako jediná vyjadřuje nějakou naději – nejspíš však naději „posthum“. Závěrečná skladba rovněž jediná v časoprostoru stojí na místě. Jsem rozpičořenej…
S ohledem na výše uvedené, zjevně nejsem schopen album objektivně zhodnotit a mé číselné vyjádření berte, prosím, s obrovskou rezervou, protože stejně jako deska se bude ve víru časoprostoru měnit. Připravte se ale na opravdu silné album, nejen po stránce hudební, ale také na skutečnost, že pokud si s „Light Out“ jednou zadáte, strávíte rozjímáním nad ní mnoho času a možná se po měsících, či rocích poslechu nedoberete zdaleka všech odpovědí. A vyplaví z vás nejednou i ne vždy příjemné emoce. Podobá se to vypuštění všech Prastarých na povrch Zemský, bez vědomí toho, co se dělo, co se právě děje a hlavně, co se bude dít… „Lights Out“ jsou zřejmě nejroztodivnějším kouskem, který jsem měl možnost letos slyšet.
