Řádkům, které budete v následujících minutách číst, předcházely hodiny a hodiny, jež by se daly nazvat až odříkáním. Jistě si vzpomenete na recenze dvou předchozích počinů zotročených Norů, které jsem si v minulosti vzal na paškál, a musím přiznat, že od té doby ani nepustil. Během obrovské mediální kampaně Nuclear Blastu, za kterou by se nemusela stydět ani kdejaká současná popová hvězda, mi hlavou probíhalo, jak to nakonec teda dopadne. Přeci jen pod hlavičkou tohoto megalabelu už pár kapel „zlidovělo“ a byla by škoda, kdyby se to stalo i ENSLAVED.
„RIITIIR“ nabízí ve srovnání s předchozím počinem sice o jednu skladbu méně, zato ale o téměř deset minut muziky více. Zděsil jsem se, protože skladby buď ohromně „zprogresivněly“, nebo budou prostě jen otravně dlouhé. Tak či tak bude poslech porodem. Musím se přiznat, že první poslech doprovázely kyselé úšklebky a remcavé myšlenky. Již při prvním puštění jsem poměrně dost úspěšně odhadoval, jaká pasáž přijde po té právě hrající. Do druhého puštění jsem se už tak nadšeně nehrnul. Když se na to zpětně dívám, zaujal jsem velmi odmítavý postoj. Otázkou je však, jestli oprávněně.
Podívám-li se nyní na desku z pohledu silně pesimistického, tak se musím poplácat po ramenu a říct si „jsem zatraceně dobrej, že sem to po prvním poslechu celý prokoukl“. Vždyť deska je strašně prokouknutelná a tak snadno předvídatelná. Prostě kvalitně provedený kalkul, aby se nenažrali jen vlci, ale i samotné stádo. Vždyť i přes těch pár vrtochů je to deska kvalitní. Má sice kvalitní zvuk, ale prakticky stejný jako ta minulá. Skladby jsou vážně strašně dlouhý a přes všechnu tu vypiplanou progresi už z toho nemá normální posluchač ani žádný požitek. Jako bych poslouchal vikingské Dream Theater nebo co. A ten všudypřítomný Grutleho vokál. Ten mě nepřestal iritovat do teď. Kdykoliv otevře *u*u, mám chuť zmáčknout tlačítko stop. Larsenovi jsou na tom o něco lépe, ale i u něj se nemohu zbavit dojmu, že ho ten zpěv chvílemi děsně nebaví, možná až obtěžuje. Jiná omluva pro jeho monotónní polohu není. No, a když to vezmu všechno kolem a kolem, tak i po pokusech o něco jiného (narážím na předchozí EP), furt žádná razantní změna. Staříci si prostě hoblují to, co jim jde.
Možná se někomu bude zdát předchozí odstavec hodně ostrý a možná až útočný, ale věřím, že se najdou i ti, co se s ním plně ztotožní. Každopádně každá mince má i druhou stranu, a tak samozřejmě přichází optimistický pohled na věc. Naštěstí se upsání korporaci na tváři ENSLAVED nepodepsalo nijak škaredě. Desce jsem přeci jen věnoval dostatek času, než abych ji neprofesionálně zadupal do země po několika vyposlechnutích. Neobrátím však i tvrzení z předchozího odstavce o 180 stupňů. „RIITIIR“ nabízí velké množství skvělých motivů, které se neskutečně zarývají pod kůži svým až monumentálním procítěním. ENSLAVED dokáží do své hudby dostat spoustu emocí a nálad, které nelze nevnímat a prožívat s nimi. Je tedy škoda, že tyto intenzivní momenty se tak často kazí lacinými triky. Ty však mohou být i záměrem pro živou prezentaci, neboť časté vatování přímo vybízí k různým hecovačkám. A nejen díky tomu je nový materiál na živé hraní jak stvořený. Jde to v něm silně slyšet a ENSLAVED chtějí a budou s NB za zády masivně koncertovat. To bude i důvod, proč si je určitě půjdu poslechnout.
Nemůžu však říct, že jsem se onoho negativního pocitu po čase úplně zbavil. I přes nespornou hudební i zvukovou kvalitu mě deska nebaví a často ji vypínám po pár skladbách. Z toho ji však celou sjedu a libuji si v ostrých kytarách a rozsáhlých klávesových pláních. „RIITIIR“ není deska, která by se dala ocenit v krátkém časovém rozpětí. Její potenciál je však nepopíratelný a byla by hloupost ho jakkoliv subjektivně špinit. Možná jen rýpnutí, že věřím, že ENSLAVED mohou rozhodně oslnit více (narážím hlavně na esenci, která se oproti starým deskám vytratila), doufejme tedy v příslib budoucnosti. Do té doby nám „RIITIIR“ bude muset stačit. Věřím, že k němu se budu mít časem větší chuť vrátit, než tomu je u starších bratříčků…
K recenzi poskytl: Nuclear Blast
