Před dvěma lety, konkrétně po jejich pražském koncertu a vydání desky „Last Station on the Road to Death“, mi HELL MILITIA velice přirostli k srdci. Jejich black metal má obrovskou sílu a dech beroucí auru hnusu, které kapela nedosahuje pouhým zvukovým bordelem, ale ideální kombinací zvrhlých riffů a makabrózního vokálu. Během těch dvou let bylo ovšem okolo kapely docela ticho. Někteří členové cestovali po světě, jiní předváděli svůj um ve spřízněných kapelách Sektemtum či Vorkreist a prvním skutečným důkazem o tom, že se něco v kapele děje, bylo kromě podpisu smlouvy se Season of Mist, až ohlášení evropského turné s Horna a Tortorum. Jak ale víte, jejich místo na soupisce nakonec obsadili Blacklodge. Milice za tu dobu navíc přišla i o zakládající členku LSK. To máme úvod; jak si tedy nové a mnohými dlouze očekávané album HELL MILITIA stojí?
„Jacob’s Ladder“ je hned ze startu jako razantní mae-geri na solar. První skladba překvapí svým úderným zvukem ze studia, kde nahrávali Secrets of the Moon či Ascension, a nenávistné riffy dají jasně najevo, že vás čeká pěkně delirická projížďka galerií hnusu, perverze a špíny přesně tak, jak to známe z předchozích desek HELL MILITIA. Jsou tu pomalé disharmonické pasáže i černočerné nekro výplachy, které lákají vyrazit na koncert uctívat zlo. Člověk má pocit, že Milice přinesla to, co se po ní žádalo a ještě něco navíc. První poslechy „Jacob’s Ladder“ byly až podezřele parádní jízda…
"You're introduced to LSD... Unless you've taken some other drug, for instance marijuana or something then it's an altogether new thing! you can actually have, um, a religious experience, which can be more important than reading the bible six times, or becoming pope or something like that, you know?"
Avšak když jsem se s „Jacob’s Ladder“ seznamoval a poslechy pozvolna prokládal staršími deskami, začal jsem tušit, že tady přece jenom něco nefunguje. První dvě desky HELL MILITIA mají i po delším odstupu své kouzlo a zvláště ta druhá v pořadí je stále schopná mě doslova uzemnit svou ohromující atmosférou. „Jacob’s Ladder“ je velice chytlavá deska, avšak zatím žádné skladbě nejsem schopen přiřknout status „nesmrtelnosti“. Novinka naštěstí několik silných momentů v zásobě má; „Deus Irae“ je „kanonizace“ jak svině, „Second Coming of the Pig“ zaujme hlavně výraznou prostřední pasáží, a těším se, až uslyším „Jonah“ a „Jacob’s Ladder“ naživo. Žel ten zbytek jde tak nějak mimo mě. Velice zde postrádám přítomnost trpkého hitu typu „Torture of the Saints“, „The Unshakable Faith“ či „The Last Station on the Road to Death“, který by mě donutil složit hlavu do dlaní a říct si: „Do hajzlu, tak to je síla.“
Nejvíce mě ovšem mrzí to, jak se mi deska rychle ohrála. Nejsem si jist, zda budu mít v budoucnu vůbec chuť se k ní vracet.
HELL MILITIA odhodili špínu předchozích nahrávek ve prospěch něčeho, co bychom mohli nazvat přístupností. „Jacob’s Ladder“ je chytlavá a stále docela nepříjemná deska, která má co nabídnout jak fanouškům, tak i těm, kteří do styku s kapelou přijdou poprvé. Můj osobní pocit je ale takový, že „Jacob’s Ladder“ není tak ultimátní a zdrcující jako „Last Station on the Road to Death“, ani tak nekro jako „Canonisation of the Foul Spirit“. Jedná se „jen“ o nadprůměrné black metalové album z Francie. Uvidíme, co s nahrávkou provede čas…
K recenzi poskytli: Season of Mist
