Dalším mohykánem, tentokráte z východu, je téměř již legenda... Munruthel, vlivný člověk (Nokturnal Mortum, Runes of Dianceht, Lucifugum, Kolo, ...) s neskonalou invencí, překypující nápady... Ono vlastně bylo vždy vcelku impozantní, že i když byla hudba stavěna na ryze ambientních základech, Munruthel vystupoval na podiu s kytarou. Novinka „Epocha Vodoleya“ je něčím odlišným než čeho se nám dostávalo v minulosti. Mezi posledním albem a novinkou je mezera 7 let. Materiál však spojuje období 1999-2001 a za vším stojí kromě Munruthela ještě 5 povolaných hudebníků...
Hudba se posunula směrem, který se dá přirovnat kupodivu jednoduše - Nokturnal Mortum myslím poslouží více než dobře. Jen s tím rozdílem, že „Epocha Vodoleya“ je albem více majestátním, symfonickým a nadčasovým. Ambientní základy zůstaly logicky zachovány (původní vlivy jsou cítit hlavně v mezihrách či epičtějších pasážích). Jsou úseky, kdy by se dalo mluvit o metalu, jsou ale i takové, kde by slovo „folk“ nebylo rozhodně od věci. Munruthel zkrátka nabízí velmi pestré pojetí, které nemá tendenci přebíjet se v jednotlivých vlivech, zároveň ale působit velmi komplexně. Vždyť je životně důležité, aby vše navazovalo smysluplně a jak má - právě tak jak je tomu na „Epocha Vodoleya“. Hlavní prim hrají bezpochyby právě klávesy u nichž je těžké odhadovat co se v následujících momentech „uděje“ a nejednou nutí opětovně si přehrát právě to „událé“. Nikdy se nestagnuje dlouho na stejném místě a silné pocitové melodie, které dokáží utvářet právě Nokturnal Mortum, dokáže „obstarat“ i Munruthel. Jen s tím rozdílem, že je posouvá o kousek dál - rozvíjí je a přidává něco, co by se dalo čekat jen ztěžka. Je jasně slyšitelné a zřejmé, že inspirace by se dala hledat hluboko v jádru Ukrajiny. Když k tomuto všemu navíc připočteme vokální vyjádření, je na album roku 2006 rázně zaděláno. Hlasové spektrum je totiž malým hřebem alba - od black metalového řevu přes mluvené slovo k majestátním chorálům...
Čím více a častěji album poslouchám, tím více objevuji pasáže, které dříve zůstávaly zahaleny v lehkém mlžném oparu a po rozestoupení si mě novinka získává více a více... Původní myšlenky směřovaly k sestupné tendenci prvotního zaujetí, ale opak je pravdou. Je v tom něco silného a nepopsatelného, něco co si musí najít každý sám... Jednou zaujme libozvučná flétna, podruhé podmanivý klávesový motiv, jindy zase „podsamplovaný“ moment, který by se jevil vcelku nezajímavě, ale právě díky této dotaženosti působí vskutku trefně. Musím Munruthelovi přiřknout obrovský tvůrčí potenciál, který (troufám si říci) naplno rozvinul právě „Epochou“.
I když se pohybujeme v délce okolo hodinky, je téměř zcela nemožné mluvit o stereotypnosti. Při takovém množství nápadů by se téměř očekávalo, že písně budou mít povětšinou 10 či 15 minut. Ne, není tomu tak. Právě do „obvyklých“ časových úseků je vměstnáno vše důležité. U kapel jako Drudkh by se dalo díky jejich potenciálu uvažovat o spojování skladeb v jeden celek, zde se o tomto přemýšlet nedá. Jednotlivé záseky mají silnou stavbu a každá je kouskem přepisu historie, jak kapely samotné, tak posluchačova srdce...
Rozhodně bych se nebránil tomu, kdyby v budoucnu vývoj pokračoval ve stejných či velmi příbuzných kolejích. Nabízí se otázka jestli nyní nebude právě Kolo tím projektem, kam bude Munruthel střádat většinu svých „ambientních vizí“ a zde se soustředit definitivně jinam. A to i s ohledem na to, že dříve plánoval toto album vydat právě pod hlavičkou "Kola".
Pokud se někdo dříve zajímal o Munruthelovi projekty více díky jeho „angažovanosti“ či zvědavosti, nyní to bude právě díky hudbě. A to je ten pravý důvod proč si „Epocha Vodoleya“ pořídit...
