III (snaha o neredukci)
Jo, málem jsem zapomněl – vystoupení SWANS trvalo skoro 3 hodiny (zahráli 7 skladeb); Lucerna není příliš dobrý místem pro koncerty – místa je tam celkem dost, ovšem je roztříštěno mezi objemnými sloupy podepírajícími balkón;
„I’m an entertainer“. Na pódiu a kolem něj se tak nějak vytrácí hodnoty – krása, hnus, příjemné, mučící – nelze říct, co vlastně dominuje, protože nedominuje vůbec nic – jen se to prostě děje, smiřte se s tím nebo odejděte. Jak mám ovšem odejít, když mne zvukové vlny fyzicky nutí pohybovat nohama jen v donekonečna se opakujícím rytmu? Ten někam směřuje, pak zjistí, že žádný cíl neexistuje, a tak se ještě nějakou chvíli potácí, načež se obrátí zpátky – a jsem zase zpátky i já, neschopný se v jakémkoliv směru vyhranit, jen přijímám status quo, nechávám se vláčet, s povděkem přikyvuju… Je tohle katarze? V těchto chvílích jsem určitým způsobem oproštěn ode všeho, neumím si představit důslednější řešení než smrt (zčásti jistě proto, že jsem dosud nebyl žádné svědkem – v tomhle nemůžu nezůstat pasivní, aniž bych SWANS překonal). Byl jsem samozřejmě vyčerpaný, jen takovým podivným způsobem, bez větších problémů jsem celý následující den nešel spát – až večer (takže jsem byl vzhůru skoro 40 hodin, koncert byl někde uprostřed).

Samozřejmě bych neměl zapomenout na úvodní, nepříliš dlouhé (a zdálo se být i nepříliš ambiciózní) vystoupení Sira Richarda Bishopa. Mírně postarší pán seděl mírně shrbený mírně obklopen v důsledku podivně umístěného pódia, které půlkulatě vystupuje vcelku daleko do plochy určené převážně neúčinkujícím návštěvníkům klubu. Každopádně, zajímavost zkušenosti spočívala především v tom, jak se spíše skromně (s výrony sebestřednosti) hrané melodie povětšinou téměř ztrácely uprostřed rozpovídaného publika, vytvářejíc nekoncertní atmosféru. Ve vlnách: kytara – lidé – kytara – lidé – lidé – kyt – lidé- lidé-lidé-kytara (samozřejmě jsem se netrefil, to jen tak pro ilustraci). Co já vím, mám tendenci spíš nesmyslně proklikávat mezi okny než se soustředit na snahu vybavit si co nejvíc detailů z tohoto úvodu – otázkou je, jestli je neustálé vyjevování těch nevýznamných relevantní pro zhodnocení daného vystoupení. SWANS totiž začali v nespravedlivém kontrastu vzhledem k faktu, že byli hlavním bodem večera. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozptýlil…

Neglorifikujme je ovšem. Zakořenit – zredukovat – srovnat – vyhodnotit jako nejzapamatováníhodnější se mi nezdá relevantní, protože – nejsem si jistý proč. Tak nějak bylo prostě jednoduché se uprostřed všech distancovat a být úplně neznámým lidem mnohem blíž než lidem, s nimiž denně trávím hodiny, natahovat krk a mezi mentálně bohatými výpady (ne)činnosti sledovat, jak mezi sebou členové komunikují, někteří z nich jakoby znuděni děním na pódiu dělají úšklebky směrem k pravděpodobně konkrétním osobám v publiku; závěrečných čtyřicet minut The Seer už téměř skončilo, trvá mi to nějak dlouho.
Na každém koncertě (a při každé další, svobodou v pohybu omezující činnosti) je určujícím bod, kdy si začnu uvědomovat, že už stojím nějakou chvíli a bolí mě nohy. Neopakovatelnost a opravdovou krásu momentu si totiž jsem schopen většinou uvědomit až po tom, co zmizí. Ať už tenhle proces prodělám, kolikrát chci, vždy si začnu říkat, že se začínám cítit nepříjemně a pomýšlet, jak dlouho to asi ještě může trvat. Až když zjistím, že se kvapně blíží závěr, uvědomím si, kde se to vlastně nacházím.
Je ode mne asi poněkud zvláštní říct, že se nechci zaseknout v banalitách, zatímco se velká část daných textů jeví poněkud nepatřičně – vězte ale, že se snažím najít nějakou polohu, v níž moje sdělení není ani příliš obšírné, ani příliš zredukované – redukce je často užitečná, při sdělování reality ji ovšem vnímám spíše jako nepřítele.

II (redukce vynucená okolnostmi – ovšem čistá podoba autentických momentů)
Zavřu oči – a jsem sám. Uprostřed hluku. Kývu se zepředu dozadu, přestávám si být si jistý, že všichni ostatní nestojí kolem a nesmějí se mi. Kvůli těmto řádkům přicházím o další sonické vlny, jejich monotónnost e zničující - zívám, rozptyluji se (intenzita zvuku se oslabuje - zvláštní, vytrhující pocit), vracím se. Začíná další skladba – kurva. Put your knife in me. I'm useless. Na co jsem to před chvíli myslel? Myslel jsem na něco? Jsem pohlcen? Byl jsem? Měli by se mi smát, jen si nejsem jistý proč, nejsem o nic směšnější než všichni ostatní.
Bubeníkovo nahé tělo se napíná před každým úderem – fascinující. Někdo do mě vráží – co na tom, není to nepřirozené. Neumím psát dostatečně rychle, pořád mi to uniká.
Když bývá na konci koncertu velký rámus – určitou dobu je to normální, pak směšné, pak divné, pak příliš dlouhé – a pak teprve začínají hrát SWANS. A pořád ještě nekončí. Zdá se, že opravdu to začíná až za hranicí (The Seer začíná tam, kam nedohlédneme - většina zdrojů je odvržena, nové se ovšem nerodí z popela, vzniká ve svalech napjatých těsně před úhozem do strun). Hluk. Je to kapela? Jsou to diváci? Je to obojí? Jak velká část z toho, co slyším, je zbytkem toho slyšeného před chvílí? Jaký je poměr mezi současným a minulým? Zdá se, že hrají pořád něco jiného. Já se přitom pohybuju, vnímám pořád stejně, pohroužen do své monotónnosti, stereotypu, pobavené nudy. Samozřejmě – jak jinak zakončit vystoupení než riffy převrácenými tak, že se odvíjejí pozpátku ("The Apostate").

I (nejspíš selhaná snaha o redukci)
SWANS jsem poprvé živě viděl na Colours of Ostrava v létě 2011 – tehdy jsem ještě s jejich tvorbou byl obeznámen velmi významně méně než dnes, takže jsem byl tak nějak rozmělněn v očekávání ničeho – překvapil mě excentrický projev performerů, zejména v kontextu festivalu. Jen projev nebyl až natolik intenzivní, jaký jsem ho po připodobňování k Sunn O))) (které jsem zatím živě neviděl) čekal.
Do vlaku jsem tak kromě nejistoty z první cesty zprostředkované RegioJetem nastupoval s mnoha nevyřčenými otázkami, které je zpětně těžké vykrystalizovat, vím jen, že se jim dostalo vřelých odpovědí. Ochrání špunty do uší můj sluch dostatečně? Ne, nevidím smysl v dalším sdělování očekávání, nevím, jaké bylo, prostě jen hledalo podněty k neustálému uvědomování si, že konečně jedu do Prahy a konečně v klubu uvidím SWANS, které jsem si za posledních několik měsíců velmi oblíbil.
[Je tohle relevantní? Proč by nebylo, když se od toho odvíjí můj subjektivní popis prožitku z koncertu, který ani jiný než subjektivní být nemůže? Jaký byl zvuk, lidi kolem, pivo? Zdá se tohle snad relevantnější?]

Samozřejmě jsem opět k tramvajové zastávce zamířil rychlým krokem, téměř skřípaje zuby stále ještě překvapen, jak neefektivní jsem při každém opouštění místa, v němž se právě nacházím – vztek pak neměl jinou možnost než ustoupit do pozadí, jinak bych vypadal směšně (další důvod ke vzteku – co mě to zajímá?). Ovšemže, nakonec zůstává vše při starém, však oni SWANS, já, ani nic jiného čas nepřekoná – ale mělo by to být fajn; otupím si sluch, cítíc se podivně trapně se nevyhnu pohupování a pokyvování hlavou tak, jak to dělám jen v naprostém soukromí, snad zas na chvíli vypadnu ze stereotypu, který zas tak monotónní není – ačkoliv zůstává pořád vlastně stejný, vyvíjí se a vyvíjí, jako všechno ostatní podléhá někdy metafyzicky se tvářícím principům evoluce; rozrůstá se všemi směry, pouze zpětná reflexe je schopna si ji uvědomit; vždyť je to už za pár dní, musím se začít těšit.

Fotografii do reportu poskytl Kryštov Havlíček. FMZine.cz