Už je to poměrně dlouho, co nám Agonia Records poskytnula promo „Inhibition“, debutovou desku francouzského post-blackového projektu DECLINE OF THE I. V průběhu poslechu jsem připravil otázky na domluvený rozhovor s A.K., kterého můžete znát z působení hned v několika francouzských kapelách, a plánoval si co napíšu. Stále jsem se však nemohl nabažit poslechu a psaní odkládal a odkládal až na začátek posledního měsíce v roce. Že by mě něco podvědomě nutilo si to schovat jako perličku na konec roku?
Něco na tom samozřejmě bude, ale důvod je zcela jiný. I přestože už znám desku prakticky nazpaměť, stále mi však „cosi“ uniká a zůstává nevyřčeno, nepochopeno a zapomenuto s každým dohráním. Pociťuji prázdno. Opětovné vniknutí zpět do skličující, svíravé atmosféry se jeví jako jediná cesta. Znovu se ponořit do vln zvrácené melancholie, prohnilé dekadence a temného vizionářství. Ze zapadlých a opovržení hodných pařížských uliček páchnoucích močí a hanbou se v mlhavém oparu plazí vstříc zhoubě a zármutku poutavě zformovaný příběh. Niterní zpověď umně zkomponovaná s typicky francouzským citem pro detaily a atmosféru. Příběh ubíhá a nepředvídatelně kličkuje, stejně jako špinavá krysa mezi oprýskanými zdmi, které byly svědkem mnoha rozdílných událostí. Roztržité, přesto do sebe zapadající fragmenty tvoří variabilní a hořce stravitelný celek, který je však návykový jako opium linoucí se z pootevřeného okýnka potemnělého kabaretu. Pod vrstvou uchraptěných a staticky drnčících kytarových linek se ukrývají nenápadné, přesto husí kůži nahánějící podkresy, tvořené vrývavými samply, které přináší do této hudební hříčky další rozměr. Elektronice je však dáno jen tolik prostoru, kolik je nutné k zvýraznění kytar či zastoupení bicích partů. Hrdelní orgie a prolínající se vokální výlevy jsou navíc výsledkem hned několika trýzněných hlasivek. Atmosféra bují a roste jako rakovinotvorný nádor do podoby zvráceného umění. Zápletka se uzlí do nesčetných smyček, stahuje se okolo vašeho krku a postupně povoluje a přitahuje, aby byla agónie co nejdelší. Hráblo mi, že slyším natahovací hrací skříňku, na kterou si matně vzpomínám z dětství?
Procitnutí zpět do reality. Člověk dokáže velmi rychle propadnout a nechat se nést neznámo kam. Avšak snaha si vše uspořádat je velmi silná. O to horší je zklamání z neúspěchu a následující pokus. Na jedné straně to má své kouzlo a půvab, ale ne každému to může být po chuti. Nelze jen tak odkrýt pokličku a zjistit, co vře uvnitř kotle. Čekal jsem dlouho a dočkal jsem se. Věnoval jsem „Inhibition“ hodně času a s jistotou vím, že i nadále budu. I přesto, že neustále objevuji nové postřehy, rozpomínám se na ty již zapomenuté, ale i tak vím, že mi jich stále dost uniká.
Popsat nebo dokonce si představit, jak „Inhibition“ zní, je obtížné, nikoliv však nemožné. Kombinace Burzum, Neurosis a Code, jak popisuje lákavý PR text vydavatele, vám s tím může trošku pomoci, ale berte to pouze jako vodítka, protože nahrávka má nepřeslechnutelný francouzský charakter (hlavně v oněch prohnilých partech plných dekadence a lá Peste Noire). Podobných náhledů však může být dost a k výše zmíněným můžu namátkou ještě přidat Infesus, které se mi asociovali právě kvůli výpravnosti a plynulosti celé desky. Tak či onak má „Inhibicion“ svou formu. Svou vlastní pokroucenou, vrásčitou tvář civící na vás svým zádumčivým a trudomyslným pohledem.
Mám pocit, že to nebere konce! Ptáte se proč? Neptejte. Možná na to přijdete jako já. Možná že ne. Bude to jen otázka osobního vkusu. Co je nepopiratelné, je fakt, že „Inhibition“ je výborným debutovým počinem. Jak po stránce skladatelské, tak i technické. Nemám žádné výtky na zvuk. Ten byl naopak zvolen velmi vhodně, aby deska neztratila na své šedivé a majestátní kráse. Nerad bych předbíhal událostem, ale tahle deska je jednou z těch nejlepších, co jsem letos měl možnost slyšet…
K recenzi poskytla: Agonia Records
