Maďarská kapela Sear Bliss není České republice velkou neznámou. Spatřit jsme ji mohli nejednou a každým svým vystoupením si získala další, doposud nepoznamenané, posluchače. Při hospodských hudebních „rozepřích“ či při pouhé zmínce o této bandě se většině z Vás nejspíše vybaví trombonista, muzikant v black metalu skutečně nevídaný, avšak o to více na správném místě. Sear Bliss jsou jasně rozeznatelní svým pojetím black metalu, po většinu času nepříliš zběsilé tempo, klávesy dokreslující poslední křivky, dechový nástroj vyplňující prázdné plochy. Nevýrazná image, málo vlastní černým kovotepcům, je skutečně to poslední, co by Vás po poslechu desky mohlo zajímat. Tito Maďaři vědí jak má znít hudba vytvářející pocit hrdosti a triumfu, hudba lehce zesmutnělých vítězů, hudba v nejednu chvíli silně melancholická.
Na desce jsou tři ryze ambientní skladby, které se nesou v duchu nastíněném předešlým odstavcem. Připravují Nás na následující náladotvornou epickou smršť válečných polí, které v případě dvou skladeb dopomohl i samotný Attila Csihar (Vzhledem k původu kapely to ovšem není příliš šokující fakt.). Celé „Glory And Perdition“ se honosí deseti skladbami o celkové délce třiceti osmi minut. Nepříliš dlouhý zážitek, ale o to intenzivnější – mně jako posluchači se nedostává pocitu, že bych poslouchal nastavenou kaši a nebo něco, co jsem již dříve slyšel!
Díky velké příbuznosti skladeb, minimu riskantních experimentů rozhozených po albu a podobným náladám zní „Glory And Perdition“dosti koncepčně. Nejepičtějších a tedy i nejdramatičtějších momentů se dočkáme v skladbě ohlašující nám konec, tedy skladbě předposlední, z které díky pomalému tempu a intenzivnímu „refrénu“ cítím rozjasňující se nebe, přicházející klid. Závěr alba je již takovou třešničkou, přeletem ptáků nad bojištěm, nad již vyhranou bitvou.
Rád bych zavzpomínal na jejich nejintenzivnější vystoupení, které se událo před rokem na prozatím posledním ročníku OHF. Sear Bliss vystupovali v noci a Já již věděl, co mohu očekávat. Kapela nastoupila na stage zahalena večerní mlhou a díky svým výkonům předvedla skutečně bravurní výstup. Byl jsem sžírán únavou a snad i mírnou nudou, nevěřil bych ovšem, že mi tato maďarská banda dodá tolik energie k tomu zvednout se, zaposlouchat se a následně obdivovat ;-)). Foukal lehký vánek a já jen zíral a poslouchal Vše, co mi kapela servírovala a ano, cítil jsem, že kapela hraje pouze pro mne – To jen já jsem si vzal všechny pocity, které tito čtyři pánové tvoří! Teď je na mně, abych provedl nějaký verdikt :-). Velká slova jsem věnoval pocitům, které z hudby vyzařuji – jistě bych v tomto ohledu nestavěl Sear Bliss před skutečné tvůrce (Anathema, Katatonia...), ale vzhledem k black metalu a sousedním kapelám umí! Netvoří klasické ponuré nálady, spíše v člověku samém tvoří určitou obrodu a měl-li bych to vysvětlit pár slovy, nejspíše bych řekl: „Poslech Sear Bliss honí ego.“ :-). Nejenom díky trombonu je hudba za 1, prázdné momenty jsou k nenalezení, zvuk nahrávky je skutečně bezproblémový a k výkonu jednotlivých členů nemám co dodat (Vokál je také nezvykle epický a nedočkáme se chvíle, kdy by přidal na tempu a začal například frázovat.), dechový nástroj čas od času zaujímá dominantní postavení a tvoři vrcholné pasáže.
Mohl bych na Sear Bliss chrchlat dobrá slova neustále, ale ušetřím Vás toho ;-). Negativa neznám. Možná počáteční nepropustnost odhalí později mnohem větší poklady a tak je vlastně pouhou zkouškou netrpělivých. I přesto znám i takové, kterým se Sear Bliss a ani jejich živá vystoupení nelíbí, bezcitná to zvěř, nechápavá to smečka ožralů se zálibou v „headbangingu“! „Glory And Perdition“je jistojistě jedním z vrcholů roku 2004!
