Jedete několik set kilometrů jižním směrem na festival, který vám slibuje tři večery plné zvučných jmen black metalového undergroundu. Čekáte něco výjimečného, něco, co jinde a jindy jen tak nezažijete. Očekávaní jsou tak silná, že jste připraveni téměř na všechno. Tedy, téměř. Že jste konečně v cíli, zjistíte náhodou podle nápadného hloučku metalistů postávajících vedle bufetu u cesty. Teprve poté si všimnete, že někde v dálce pod štrekou, uprostřed louky mezi chalupami se krčí zastřešené pódium. Přijíždíte s jednou z vystupujících kapel, organizátoři akce si vás ale nijak nevšímají. Vlastně ani netušíte, kdo je tady organizátorem, a snažit se doptat je marné. A tak se zařídíte po svém. První jasná věc je, že kapela spát nebude. Vybydlený barák, který má sloužit jako zázemí pro vystupující, je už plně obsazen. Jde se tedy bydlet pod stan. Dumáte, že hlavu i aparát složíte kousek od pódia. U slečen prodávajících lístky, které se tváří pořadatelsky, nahlas to přiznat ale nechtějí, se dovolíte, že kolem jejich stánku u vstupu projedete tranzitem a dále po zabláceném svahu sjedete k vyhlídnutému placu. Po pár metrech vám zapadne auto, a jste v loji. Zkoušíte opět shánět pořadatele a hledat pomoc, ale marně. Nakonec si sami seženete ve vesnici traktoristu, který vás po třech hodinách čekání evakuuje z bahna. Vstup do festivalového areálu je opět průchozí. Kupujete si u domorodců láhev rakije a rezignujete. Je půl desáté večer a ještě se nehraje. Kolem vás projde bicman první vystupující kapely. S warpaintem a igelitkami na botách se pokouší zdolat blátivý svah mezi backstage squatem a pódiem. Vítejte v srbském nefalšovaném undergroundu!
Program prvního večera otevřeli až v pozdních hodinách dvě srbské true úderky ZLOSLUT a TRIUMFALL. Poslechově, pocitově a ani co do předváděné show nic zvláštního. Jestli mně prvně jmenovaní přišli typicky nemastní neslaní, druzí působili s rádoby ívl sugestivním vokalistou v čarodějném plášti a gestické křeči až příliš levně. Ani jedna z kapel se doma nějaké zvláštní pozornosti netěší, dozvěděl jsem se od okolo postávajících místních fans.
Ještěže mezi nimi vystoupili slovinští ATER ERA. Ty jsem už viděl letos v únoru na jejich pražském koncertě, a věděl jsem tak, co můžu od Samuela a jeho prog blackové smečky čekat. Ani tentokrát mě kapela nezklamala, i když venku působila uhlazeněji a možná i zakřiknutěji než před pár měsíci ve vysočanském klubu. Z pódia zněly do čerstvé noci prokreslené temné fláky z debutového alba kapely „In Autumn´s Solitary Decline“ a mezi ně Slovinci vkládali nové věci z aktuální desky „Beneath Inanimate Grime“. Podařený koncert, jenž mě po příjezdových peripetiích konečně dostal na vlnu, kterou jsem na festival dorazil sjíždět.
S belgickými EMPTINESS metal i atmosféra na pódiu přituhly. Dvoukytarová smečka s basujícím vokalistou jela od první minuty na přesvědčivé notě technického blacku s death metalovým podkresem a i mě dokázala zaujmout. Zvlášť oba kytaristé se překonávali ve svých výpadech a řezali kolem sebe z naostřených strun jeden nemilosrdný riff za druhým. I když byla kapela programově zařazena ještě mezi otvíráky, nejedná se o žádné tovaryše na zkušené. EMPTINESS jsou bočákem basáka a kytaristy Enthroned a energie toho bestiálního kolosu z nich naplno čišela i tady. Ve výživné belgické „prázdnotě“ se technické vyhrávky kloubily a promazávaly s živelnou přímočarostí a já bych si je určitě s chutí dával déle než onu necelou třičtvrtěhodinku.
S moravskými SILVA NIGRA vtrhlo na plac nekrášlené black metalové barbarství. Vzývání temnot, které si festival vetknul do názvu, teď dostalo tu pravou zaprodanou tvář. I v kotli to začalo povážlivěji vřít. Bylo cítit, že Asag se s basou v kapele už pevně zabydlel a černé monstrum jelo jak přesně seřízená mlátička na lidské duše. SILVA vedle osvědčených fláků jako „Krví zaprodaná“ zahrála i dosud nevydanou skladbu „V cizím těle“ a dvě nové věci „Čas splatit dluh“ a „Bible bolestných nářků“, které se objeví na jejím připravovaném albu. Hrdlořezný Akharon svým nasazením rozhýbal nejen česko-moravskou kliku pod pódiem, podařilo se mu likvidačně zatopit i u zatím jen pokyvujících srbských mániček. Bylo peklo a já z něj měl pocit, že za touto kapelou se vyplatí jezdit i na konec balkánského světa.
Do těžkého blackového kalibru se ládovalo i s následující sebrankou, slovutnými vyslanci belgických pekel ENTHRONED. Noc zas o něco potemněla, a přestože se hodiny přehouply už dobře přes třetí, ani na jedné straně black metalového bojiště nebyla znát únava. Banda v čele s nepřehlédnutelným pořízkem Nornagestem odehrála podobně laděný set jako na konci loňského roku v pražské Modré Vopici, včetně dvou grandiózních vypalovaček „Obsidium (Nonus Sacramentvm)“ a „Horns Aflame“ z jejich aktuální desky. Ať si třeba Nornagest vyleze na pódium v sepraných riflích a ošuntěném křiváku, to infernální fluidum mu odepřít zkrátka nelze. Tahle banda to s rohatými umí a i srbskému festivalovému amfiteátru to ukázala ve velkém.
Nesvatá noc gradovala vystoupením finských SARGEIST. To už nešlo jen o pořádně nasupený black metal. Tady se navíc přidávalo elitní démonické zlo v dávkách více jak běžných. Kapela v mnišských kápích stála po většinu setu jak přibitá a Hoath Torog s hlasem podkresleným trýznivým echem nepřítomně hleděl kamsi do neurčita. Přestože mám z desek SARGEIST raději starší tvorbu, skladby „Empire of Suffering“ a „Let the Devil In“ naživo mě přikovaly k zemi. Neskutečný zážitek, který se nedá sdílet slovy a po kterém ve mně zůstalo silné niterné poznamenání. SARGEIST předvedli archetypální temno povýšené do těch nejhlubších duchovních sfér. Když skončili, zůstal jsem stát u pódia a bylo mi v tu chvíli jedno, co a jestli vůbec něco se bude dít dál. Finové si mě vzali se vším všudy. Jednoznačně vrchol festu, který mohl být překonán jedině opět Shatraugem v jeho jiném vtělení.
Začalo se rozednívat. A při rozbřesku nového dne na scéně stanuli kontrastně slovinští SOMRAK. Připadá mi, že tahle sebranka předvádí koncert od koncertu stále svéráznější divadlo a umí se ve svém peklení pořádně vyžít. Možná i proto mě SOMRAK poslední dobou baví mnohem více v živém podání než poslechově z desek (které jsou hodně povedené, nutno dodat jedním dechem). Vokalista J.D. plival z pódia chvílemi krev, chvílemi oheň, a kapela poháněná neuvěřitelným výkonem M.C. za škopkama jela ostošest v nepříčetném kalupu. Po erbovní „Hear the Prayers Scorn“ bylo vše vyřčeno i vyslechnuto. Krátce po šesté ranní první den festivalu skončil.
Řeknete si: je pátek a na tak nadupaný festival zaručeně musí přijít více lidí než oněch zhruba tři sta platících z předchozího dne. A pak jste překvapeni, že lidí je naopak ještě o něco méně než včera. Zjišťujete, že pořadatelé tady jsou a nápadně se aktivizují zejména při šikování početné ochranky neprodyšně postávající před pódiem. Znuděná lidská zábrana je naprosto k ničemu, na vysoké pódium by se sotva někdo z rozjařených fans vysápal. A ještě k tomu svými fosforovými vestami bije do očí. Když vás ale jeden z ochranářů pořádku upozorní, že hlavotřas v blízkosti střeženého pódia je nepřípustný, protože by vám mohly chytnout vlasy od jeho cigarety, to už je pak na pěst. Kupujete si ve stánku dvě deci pivního podmíráku za našich půl sta a rezignujete. Pozorujete, jak jste po kolena obaleni bahnem a je vám už jedno, jestli je to víc ug nebo agro.
Domácí rozjezdovku druhého večera SVARTGREN jsem vynechal a přišel až na polské BLAZE OF PERDITION. Na kapelu jsem slyšel hodně chvály, ale blíž jsem se k jejich muzice nikdy nedostal. O to příjemněji mě jejich vystoupení překvapilo. Bylo nebezpečně magické, razantní a přímé ve své černé agresi, podmanivé ve svých lyrických melodiích. Na Darkness Rising festu se ani náhodou nehrálo na čas. A bylo až zázračné, jak nejednou dokázal volně běžící program zasadit kapelu do času dokonale odpovídajícího její nátuře. To platilo i o BLAZE OF PERDITION. Černé postavy muzikantů v kapucích bez obličejů se na spoře osvětleném jevišti ztrácely s dohasínajícím dnem. A ten spektákl šerosvitu dodával jejich hudbě neopakovatelně čarovný rajc. Úchvatný koncert a pro mě jasný směr k nahrávkám téhle družiny.
Polská ARKONA je pojmem scény a v momentě, kdy stanula na pódiu, nenechala nikoho na pochybách, že tímhle pojmem se v black metalovém undergroundu dnes opět skloňuje. Armagog a jeho černobílá smečka přišli, aby vymlátili ze svých nástrojů do nočního srbského nebe nad nimi a kotle pod nimi všechny tónické infernálie. A jestli po tom všem zůstal ještě někdo nepřesvědčený, toho hodili napospas vlastnímu bídnému osudu. Při tak působivé kumulaci metalové energie a charismatu jen jednomu nejde na rozum, proč tahle kapela musí žít tak dlouho pouze ze své dávné podstaty. Snad Poláci brzy dostojí svým slibům a přijdou po deseti letech s dalším plnohodnotným albem. Ale nakonec, čert to vem! Ono i ty staré fláky fungují z desek i naživo jak se patří a „Pluję na twą marność psie!“ je stoletá extra mrda, která dostala i tento fest do fanatické vřavy.
Na řecké ACHERONTAS jsem se hodně těšil. O jejich starší tvorbu jsem jen letmo zavadil, ale návnada z promo materiálu k jejich letošní novince „Amenti – Catacomb Chants and Oneiric Visions“ u mě zabrala naplno. Čekal jsem démonický rituál a luciferiánské přísahy, a tak se i dělo. Vystoupení ACHERONTAS bylo veskrze okultní záležitostí. Skladby ve svých délkách blížících se deseti minutám ponoukaly k mystickým ponorům do sebe sama a ohýbaly časoprostor přítomného okamžiku do iracionálních stavů. Z nové desky zazněl černý grimoár „The Lamp ov the Dessert“ a kapela v něm rozpoutala kosmické elementy do pandemie hypnotizujících kytarových riffů. Těch hudebních zážitků bylo od začátku festu nespočet. ACHERONTAS k nim přidali jeden další, velmi silný.
Po uhrančivé řecké alchymii s černým kovem mně následující němečtí NARGAROTH přišli jako vyždímaná klepárna. I pokročilá hodina a únava způsobily to, že jsem jejich set vnímal jen na pozadí utlumeného vědomí a z letargie mě na chvíli dostala až kultovní „Possessed by Black Fucking Metal“. Zbytek jsem dával se sebezapřením. Black metal sice je krieg, ale ve čtyři ráno po dvou prohýřených nocích by mě o tom sotva kdo přesvědčil. A tak i další INFERNAL WAR to museli odválčit beze mě. V očekávání věcí příštích jsem se odporoučel k hodinovému limbu.
K pódiu jsem se vrátil až ve chvíli, kdy na něm stanuli Spellgoth, Shatraug a jejich HORNA. Tahle finská bestie je pro mě posedlostí a její vystoupení na Darkness Rising tomu jen přidalo. HORNA rozjeli svůj set válcovačkami „Askel lähempänä Saatanaa“ a „Kunnia herralle, kuninkaalle“ ze své aktuální desky. Spellgoth mezi skladbami pronášel démonické litanie, poklekával před bicí soupravu a obřadně se oddával svým rituálním praktikám. Začalo svítat a HORNA spustili v melodii rozhoupanou „Sanojesi Äärelle“. Při další poeticky laděné „Juuret“ se za kapelou na horizontu rozhořelo nebe ranním sluncem. Magické spojení satanizační liturgie, extrémního metalu a zlomového okamžiku denního cyklu mi vpálilo do duše nesmazatelný cejch. Nepopsatelné! Rozednělo se, na pódiu se ke Spellgothovi pomazanému čerstvou krví přidal vokalista norských One Tail, One Head a společně rozsekali nový den lynčujícím odpalem „Black Metal Sodomy“. HORNA nezapomněli ani na povinnou „Kuoleva Lupaus“ a celé vystoupení uzavřeli tradičně splitovým válem „Örkkivuorilta“. Triumfovali nad temnotou i vším ostatním. Spolu se Sargeist z předchozího dne byl pro mě koncert HORNA tím nejzásadnějším, co jsem na Darkness Rising festu zažil.
Před sedmou ráno přišla řada ještě na naše INFERNO. S vražedným hracím časem se kapela prala, jak se dalo. Naštěstí kolem ještě zůstalo pár desítek bdělých oddaných fans a Adramelech a spol. nemuseli hrát do prázdna. INFERNO předvedli také dvě skladby z očekávané nové desky, „The Firstborn from Murk“ a „The Funeral of Existence“. Black metal naživo krátce po kuropění je v běžných organizačních podmínkách dost nesmyslný podnik. V souvislostech tohoto festivalu ale ranní set INFERNA měl svůj zvláštní, neopakovatelný zvrhlý nádech. Na závěr zařinčely „Pohanské meče“ a druhý den festu mohl skončit.
Dny a noci se vám slévají v jeden nekonečný sabbat. Propadáte festivalovému syndromu. Nepohodlí a únava vám už nevadí, dokonce si je začínáte užívat. Děsíte se, že přece jen přijde konec, a nevěříte v návrat do všední reality.
Také třetí den jsem minul zahřívačky a jen jsem zpovzdálí registroval, že se na pódiu opět něco děje. Program festivalu utrpěl některé ztráty, a tak jeho poslední dějství nebylo tolik hektické.
Z toho všeho, co se ještě dělo, mě zajímal až koncert děčínských SEKHMET. S novým vokalistou Lordem Aegirem a novým albem čerstvě venku kapela dostala pořádný kopanec nekrocené energie. Předváděli takový metalový mazec, až jsem je chvílemi nepoznával. Zvlášť při prvním kusu vybraném z novinky, skladbě „Daath“, jeli SEKHMET s nebývalou bigbítovou svěžestí, přesto stále hluboko v zaprodaných temnotách. Další zahraná věc z aktuální fošny, „Black Witchcraft or Ancient Lore of Black“, mě při svém dřívějším promo zveřejnění na webstránkách kapely ničím zvlášť nezaujala, v koncertním podání ale tepala výtečně. Hořící obrácené krucifixy s upálenými bosorkami sice tentokrát do kotle nelítaly, kapela ale i tak předvedla k našlapané muzice své blasfemické pyrorituály ve velké parádě. Rčení z českých pekel se do srbské noční oblohy opřela s důraznou ozvěnou.
Komu na Darkness Rising festu chyběl vedle všeho toho infernálního rouhání, okultismu a černé magie pořádný kotelní bordel, dočkal se při německých DESASTER. Připadalo mi, že pod pódiem najednou bylo neskutečné množství lidí, když do nás thrashující mašina prala svůj bezhlavý svinčik. I samotní DESASTER byli očividně překvapeni, co se to pod nimi děje, a u stejného vytržení jako jejich rozběsnění fans. Nepříčetně nasbíjená muzika jen chvílemi dovolovala oddechový headbanging, než se šlo do dalšího chaotického moshe. Ani odvazové kultovky „Metalized Blood“ a „Satan´s Soldiers Syndicate“ nedokázaly kotel zlikvidovat a kapela přidávala další megavolty. Tenhle sdílený fanatismus mohl opadnout jedině v okamžiku, kdy se DESASTER po opakovaném přídavku z vařícího místa nadobro odporoučeli. A tady by se dalo skončit.
Zůstal jsem ale ještě na finské BEHEXEN. Jejich koncert byl pro mě tak osobní záležitostí a prožil jsem jej celý v takovém duchovním tranzu, že si z něj, upřímně, mnoho nepamatuju. Pro čtenáře tohoto reportu budiž tedy přiložené video záznamy ukázkou, co BEHEXEN a také další kapely na festivalu předvedly.
Srbský Darkness Rising fest byl neopakovatelný a nezapomenutelný zážitek. Díky své vydatné soupisce elitního black metalového podsvětí i provařené organizaci. Jestli to pořadatelé myslí vážně a příští rok chtějí do něčeho podobného jít znova, určitě budu chtít být opět při tom. I kdybych měl jít na Balkán pěšky.
Fotogalerii najdete na spřátelném serveru Photomusic.cz.
